Malá Pavlínka se ráno probudila. Uvědomila si, že je v nezvyklé poloze, ležela na břiše a krátkou noční košili má vyhrnutou nad zadeček. Uvědomila si také, že nohy svírá těsně k sobě a že je mezi nimi vlhká. Měla totiž živý sen, který vlastně ani snem nebyl, ve spaní se jí útržkovitě odehrálo včerejší dopoledne. Na posledním pravidelném vyšetření jí pan doktor oznámil, že musí během měsíce na injekci a dál už to odkládat nešlo. Byla původně pozvaná na jednu injekci, ale pak pan doktor rozhodl, že musí dostat dvě injekce, protože neměla v pořádku očkovací průkaz. Také jí oznámil, že mezi injekcemi musí být časový rozestup alespoň 15 minut.
Když se ráno oblékala, pokusila se o decentní vzhled, pomyslela na to, že vyzývavé spodní prádlo se nehodí. Vzala si jen kratší šaty, punčochy a klasické bílé kalhotky. Snad bude stačit jen si povytáhnout šaty a trochu povolit kalhotky, tak centimetr nebo dva, víc snad ukázat nemusí. Punčochy má tmavé, tak se nebude cítit úplně vystavená. Pan doktor je sice velký sympaťák, ale trocha zdrženlivosti určitě prospěje, protože a přeci jenom, je to rodinný přítel a Pavlínku zná už dlouho, navíc bydlí nedaleko, takže ho často vídá na ulici. To by nebylo ono, kdyby vzbudila podbízivý pocit.
Když v čekárně odevzdala pozvánku, pak se ale vzápětí pan doktor vrátil, aby jí oznámil tu novinu se dvěma injekcemi.
Ta představa se jí hned ráno vrátila stejně jako ve snu, nebyl to souvislý příběh, ale několik silných momentů včerejší návštěvy.
Pavlínka vstupuje do ordinace, zavírá za sebou dveře, pan doktor ji usazuje na židli ke stolu a vysvětluje, že má propadlá očkování a musí se to hned napravit. Pak najednou jí říká, aby si povolila šaty nahoře, že jí musí před injekcí poslechnout. Najednou cítí tlak na levém a hned pak na pravém okraji podprsenky, jak jí pan doktor poslouchal stetoskopem.
Pak si natahuje šaty. Pan doktor chystá injekci, Pavlínka stojí u lehátka a nemůže se odhodlat k tomu, aby si lehla. A pak ten příkaz pana doktora, který byl jasný, i když jemně řečený. „Pavlínko, nestůjte tady a už se natáhněte a povytáhněte si šaty nad kalhotky“.
Pavlínka si vybavuje, jak si zvedá šaty, a lehá si s vykasanou sukní na lehátko. Pak pan doktor přistupuje k ní, neodvážila se podívat a řekl Pavlínce, aby se nebála a řekl, že ji musí upravit. Povytáhnul šaty a stáhnul punčochy a kalhotky ne jen kousek, ale rovnou úplně pod zadek. Pavlínka byla překvapená, ucítila na zadečku chlad, ale ani nehlesla. Pak už jen vzpomínka na otírání desinfekcí, píchnutí vpravo nahoře a za chvilku štípavá bolest v celé pravé půlce. Pavlínce se chtělo plakat. Dokonce i teď ráno, když na to myslela, tak jí vyhrknuly slzičky. Pak pan doktor řekl, že je polovina hotová, ale bolest neustávala, jen se zvolna rozplývala.
Pavlínka si pak začala uvědomovat tu ponižující situaci a i po té době, která od včerejška uběhla, se lehce začervenala. Ležela a takhle si na to vzpomněla, protože stejně ležela i na posteli, jen tu bolest necítil, ale vzpomínala na ni. Aby to nestačilo, pan doktor jí zalepil a pohladil a řekl jí, že byla statečná.
Pavlínka tiše doufala, že jí řekne, že jedna injekce stačí a další si necháme na příště, ale to byla bláhová myšlenka. „Pavlínko, tak ještě druhou, ale to musíte chvíli počkat. Ani se neoblékejte, je lepší, když budete ležet, aby se vám neudělalo špatně. U větších bolestivých injekcí je to potřeba.“
Pavlínka ležela odhalená na posteli, neměla se k tomu, aby si stáhla noční košili a na mysl se jí vrátil ještě větší stud, co prožívala. Pan doktor si zapsal do její karty, jakou dostala injekci. Pak se na ni podíval, tedy Pavlínka si to myslela a řekl jí, že je škoda zahálet a že se podívá na zadeček, jestli je v pořádku, protože má v kartě poznámku, že je potřeba při každé návštěvě anální vchod kontrolovat. Pavlínka už v té chvíli nevěděla, co je horší, jestli bolest v pravé půlce zadečku nebo to, že bude ještě více ponížená. Jen se zmohla na mumlavý souhlas, protože jí stejně nic jiného nezbývalo a odporem by stejně nic nedosáhla.
Další vzpomínka, která jí bleskla hlavou je, jak zahlédla pana doktora s rukavicí nataženou na pravou rukou, a pak takový zvláštní, dokonce vzrušivý pocit v zadečku. Nechtěla si to včera přiznat, ale dneska sama doma, když na to tak vzpomínala, si uvědomila, že jí to až vzrušilo. Snažila se v ordinaci nehýbat, jen držet, tak snad pan doktor nic nepoznal. Zato teď, když ležela doma skoro celá odhalená, nahmatala, že je mezi nohama mnohem více vlhká než když se před chvílí probudila. Pak vyšetření zadečku skončilo, ale ten hezký pocit po něm zůstal a vzpomínka to umocnila.
Pavlínka myslela na to, jak pan doktor zkontroloval čas, ale stále neuběhlo 15 minut, sedl si k ní k lehátku a chtěl jí něco povědět, ale zazvonil telefon a podle hlasu poznala, že to je nějaká slečna, pan doktor jí vysvětloval, že má propadlé očkování a musí bezpodmínečně přijít to vyřešit. Pavlínka se pokusila myslet na to, že v takové situaci není sama, ale nepomáhalo to, pocit studu, ponížení a zvětšujícího se strachu prostě vše překonával. Ani myšlenka, že večer půjde na vernisáž své kamarádky, moc dlouho nevydržela. Když už se totiž Pavlínka začala myšlenkou odpoutávat k vernisáži, tak najednou pan doktor domluvil, pamatovala si jen, že poslední slova do telefonu byla termín a formální pozdrav, tak jí pan doktor řekl, že už můžeme pokračovat. Pavlínku najednou ta slova zasáhla. Zase si uvědomila, jak leží s odhalenýma nohama, jen zakrytýma punčocháči a úplně odhaleným zadečkem, Navíc měla pocit, že vleže se jí prsa nějak nadouvají do stran a že to musí být v podpaží asi vidět. Také si jí zdálo, že při myšlence na prsa jí bradavky svým ztvrdnutím signalizují, že pocit z análního vyšetření stále doznívá.
Pavlínka se z ordinace vrátila do přítomnosti, posadila se, sáhla si na bradavky a ty byl mimořádně tvrdé, takhle je snad ani neznala, při vzrušení se napřímily a příjemně byly tvrdé, ale teď při té vzpomínce to bylo nějak víc. Pohladila se po prsou znova, pak se pohladila po zadečku, pohladila se mezi nohama a pocítila, že si tu scénu ve své vzpomínce chce dokončit.
Pavlínka ležela s rukama pod bradou, pan doktor jí řekl, aby se uvolnila, čekala, že jí potře zadeček desinfekcí, ale místo toho ucítila lehké trhnutí na přeočkované straně zadečku. Pan doktor se podíval pod náplast, pochválil Pavlínku, že už je na píchnutí jen kapka krve a znovu jí přelepil. Až teď ráno si uvědomila, že ten dotyk při zalepování byl také nějak zvláštně hezký. Ale z krátké idyly v ordinaci ji vyrušilo potření levé strany zadečku, Pavlínka měla pocit, že je nějak důkladnější, pak ucítila, jak jí pan doktor propíná kůži a najednou jemná bolest, píchnutí bylo trochu větší než to předchozí, ale zabolelo to krátce. Pavlínka si vydechla, proskočila jí myšlenka, že to nejhorší už snad je hotovo. Ale bylo to obráceně. Vzápětí ucítila obrovský tlak spojený se silným štípáním, štípání narůstalo, bylo silnější a silnější, Pavlínka zaťala ruce a snažila se, aby nedala nic najevo, jenže bolest byla zase silnější, pan doktor nepolevoval a plnil svědomitě svůj úkol, jenže zadeček už to snad ani nemohl vydržet. Pavlínka si pomyslela, že zkusí počítat do deseti a pak už ta injekce snad skončí, ale při pěti už byla bolest obrovská, při deseti pokračovala stále. Pavlínka napočítala až do dvaceti sedmi a pak najednou do ticha jí pan doktor řekl: „Slečno Pavlínko, jsme hotovi. Musíte ležet, tohle byla opravdu hodně ošklivá injekce a vy jste byla mimořádně statečná.“ Pavlínka si pomyslela, že to je sice hezké, ale zadek bolí ji a ne toho sympaťáka, co jí tak nehezky ponížil.
Pavlínka ležela na posteli a uvědomila si, že to prožila intenzivně, vzpomínka byla silná, měla zaťaté ruce a zadek byl stažený. Pavlínka si vydechla, že je to jen vzpomínka. Sáhla si na místo druhé injekce a zachytila náplast. Strhla si ji a zvědavě se podívala na polštářek. Byla tam vidět kapka krve po píchnutí a celé to bylo a světle žlutém podkladě po desinfekci. Pavlínka si přivoněla k náplasti a vůně zaschlé desinfekce jí vrátila zpět do ordinace a na konec injekce. Pan doktor ji zalepil, natáhnul dvorně kalhotky i punčochy. Nechal jí ležet, aspoň že nemá obnažený zadek, když už má obnažené nohy. Pan doktor si něco zapsal, pak se vrátil k Pavlínce, podal jí ruku a pomohl na nohy. Řekl jí, ať udělá pár lehkých kroků ke dveřím a zpátky. Pavlínka cítila silnou bolest po druhé injekci, ale bylo to snesitelné a při chůzi to snad ani nebude poznat. Pavlínka poděkovala, ikdyž to nebylo snadné a chtěla už se rozloučit. Pan doktor se ale nadechnul dříve a řekl jí, že obě injekce se musejí opakovat do týdne, ať se zastaví a „spolu to doženeme“. Ta slova byla zdánlivě veselá, ale Pavlínce se sevřel žaludek. Celé tohle musí absolvovat znovu. Zeptala se, jestli to bude bolet, ale pan doktor se zasmál a řekl, že mladé dámy nebude strašit tím, co je daleko. To Pavlínku uklidnilo jen kvůli tomu slovu daleko.
Pavlínka se vrátila zpátky do reality a povzdechla si, zase o den blíže k injekcím. Stoupla si před zrcadlo, nadzvedla noční košilku a pozorovala místa píchnutí. Prohmatal je a už jí prakticky nebolela. Představovala si, jak jehla pronikla do zadečkového svalu, jak na ni při tom pan doktor koukal a jak tlačil na píst stříkačky. Ještě jednou zaplašila myšlenky na brzké opakování a vydal se do koupelny, Nejprve si omyla obličej, pak svlékla košili a chtěla se začít sprchovat, Nastavila si vodu na příjemně teplou, když tu uslyšela zvonek. Povzdechla si, zastavila vodu, natáhnula si košili, zkontrolovala, jestli je správně shrnutá. U dveří zvedla venkovní telefon „Ano?“ Odpověď byla jako z jiného světa. Známý hlas pana doktora už při pozdravu nevěstil nic dobrého. „Dobrý den slečno Pavlínko, to jsem já. Zapomněl jsem, že zítra odjíždím a vracím se až za dva týdny. Tak jsem si řekl, že když je chyba u mě, tak se stavím cestou do ordinace, abychom dokončili, co je potřeba.“ Ještě že byl tak decentní a nekřičel na celou ulici, že určitě někde v brašně má injekce a přišel Pavlínku přeočkovat. Pavlínka se rozklepala a nic neříkala. „Pavlínko, pustíte mě dál?“ Pavlínka odzvonila, čekala v košilce u dveří a za chvíli pan doktor už klepal. Nenechala ho čekat, okamžitě otevřela.
Pozdravila a pozvala pana doktora dál. Pan doktor se na ni podíval, všimnul si košilky a zeptal se, jestli Pavlínku neprobudil. Pavlínka si vzpomněla na příjemné ranní okamžiky a řeka pravdivě, že už je vzhůru. „Tak kde to to provedeme?“, zeptal se, „můžeme ve vašem budoáru?“. Pavlínka řekla, že jí to nevadí. Pavlínka vešla do ložnice, posadila se na postel. Pan doktor otevřel kufřík a Pavlínka poznala, že vyndavá stříkačky, jehly a také stetoskop. Pan doktor ji požádal, aby si stáhla košilku na ramena a stejně jako včera ji poslechnul. Nebylo to nepříjemné, ale Pavlínka věděla, že poslechem to nekončí. Jenže pak přišlo další překvapení. „Pavlínko, musím vám před dnešní injekcí také prohmatat bříško. Položte se na postel a vyhrňte si košili pod prsa“. Pavlínka byla tak překvapená, že si mechanicky lehla a vytáhla košili nahoru. Pan doktor byl překvapený, když místo kalhotek uviděl Pavlínčino nejtajnější míst, trochu ho to zmrazilo a bylo mu asi divně. „To jste nemusela takhle, Pavlínko, mohla jste se obléci“.
Pavlínka se na nic nezmohla, jen na nějaké povzdychnutí a neměla se už k tomu, aby se zvedla. Pan doktor začal Pavlínce prohmatávat břicho. Lehce se i dotknul místa, kde Pavlínce rašily chloupky a Pavlínka hned vzpomínala, kdy se holila. Naštěstí to bylo včera ráno ve sprše, než šla na první injekce, takže bude dole určitě v pořádku. Pan doktor se ale nezdržoval, pochválil Pavlínce měkké břicho a požádal jí, aby se otočila na břicho. „Pavlínko, dnes to budu píchat za sebou, protože rozestupy nejsou nutné, jen ale po injekci musíte ležet tak 20 minut, protože by se vám mohlo udělat špatně, kdybyste vstala moc brzo. Pavlínka slyšela trhání obalu od stříkačky, ale oproti včerejšku bylo dvojí, pak dvojí vyndavání jehly, dvojí prasknutí ampulky a dvojí nasávání roztoku. Pavlínka ležela s vyhrnutou noční košilí, ve své posteli a cítila se hrozně, včera ji zakrývaly aspoň trochu punčochy a kalhotky měla těsně pod zadečkem, ale teď ji zezdola nic nezakrývá a pan doktor se chystá potrápit už tak bolavý zadeček,
„Pavlínko, ruce pod bradu, dívejte se dopředu a zhluboka dýchejte“. „Bude to bolet?“ „Trochu, slečno Pavlínko, ale to zvládnete. Injekce jsou brzy za sebou po včerejšku, tak bude sval asi bolavější, ale určitě to zvládnete“.
Pavlínka uslyšela stříkání spreje a ucítila známou pronikavou vůni desinfekce. Ani neměla čas se začít soustředit na to, co přijde, najednou známý pocit propínání svalu a stejné píchnutí jako včera. A stejná bolest jako včera, jenže najednou to bylo mnohem silnější, ani ne tolik štípání jako silný tlak, který opět nepovoloval a místo toho rostl. Pavlínka si vzpomněla na počítání ze včerejška, ale pak si uvědomila, že to stejně k ničemu nebylo. Jen dýchala a cítila obrovský tlak na pravé straně. Už ani neměla myšlenky na nic, jen ležela oddaně a trpěla tlak. Pak najednou zesilování tlaku skončilo, pan doktor nic neřekl. Pavlínka ani neměla možnost se vzpamatovat a už to šlo naráz. Otírání desinfekcí, ruce pana doktora propínají kůži a píchnutí. Pavlínka neměla možnost si to všechno uvědomit a vzpamatovala se, až když injekce začala bolet. Tentokrát to ale překonalo všechny tři předchozí injekce. To nebyla lecjaká bolest, ale hrozná štípavá, nesnesitelná a za chvíli byla celá levá půlka, jako kdyby do ní píchalo sto jehliček. Pavlínka asi vzdychla, ale nevěděla, jestli se jí to nezdálo, protože bolest v zadečku všechno překonávala. Pavlínka už byla zoufalá, věděla, že musí vydržet, ale to bylo čím dál horší. Pavlínka zkusila aspoň počítání, snad to dneska skončí dříve. Jenže ouha, včerejší dvacet sedm už dávno bylo překonáno a pan doktor stále pokračoval a aplikaci. Pavlínka už přestala počítat, bylo to k nevydržení, už chtěla vykřiknout, ale najednou jí pan doktor řekl, že už je hotovo. Pavlínka ležela, zadek bolel strašně, ani nevnímala péči, jak jí pan doktor bolavý zadek promnul několikrát a jak jí obě místa píchnutí zalepil náplastí. „Pavlínko, byla jste skvělá, tohle opravdu velmi nepříjemná injekce. Ležte teď dvacet minut a pak se pomalu projděte.“ Pan doktor rychle sbalil všechny věci a Pavlínka slyšela zabouchnutí dveří. Zabořila tvář do polštáře a začala plakat
