Delší dobu jsem trpěla únavou, bolelo mně celé tělo a přitom všechny výsledky krev jsem měla v pořádku. Po delším váhání a rozmluvě s lékařem jsem svolila k vitamínové injekci vitamínu C.
Z injekcí jsem vždy měla strach, ale zároveň v nich bylo něco co ve mně vyvolávalo vzrušení.
Byla jsem objednaná na 15:00 v ordinace svého praktického lékaře, ale už ve 14:45 jsem nervózně postávala v čekárně. Čekárna byla úplně prázdná, ale přesto jsem se neposadila, protože bych byla ještě více nervózní. Neustále jsem sledovala na dveřích ordinace nápis Prosím neklepat, sestra vychází pravidelně. V duchu jsem se ušklíbla, jak často?! V tu chvíli se dveře otevřeli a v nich stál lékař v bílém plášti. Byla jsem trochu zmatená, protože jsem čekala sestru, ale než jsem se stihla vzpamatovat, lékař mi pozval dál. Byl urostlý a pod bílým pláštěm se mu rýsovala vysportovaná postava. Kdyby v našem kraji ordinovala lékařka, zaregistrovala jsem se k ní, ale bohužel na naší vesnici byl pouze jeden praktický lékař a to byl muž.
„ Dobrý den, paní Tichá?“ řekl velmi příjemným hlasem. Hlavou jsem pokynula a on mi pozval dál do ordinace. „ Bohužel, sestřička dnes musela jít dřív domu, tak to budeme muset zvládnout sami, paní Tichá.“ Mlčky jsem kývla a následovala jeho kroky. Vedl mne přes sesternu rovnou do své ordinace, kde mi pokynul abych se posadila na židli, která byla vedle jeho stolu. Moji kartu už mněl připravenou. „ Tak, jak se cítíte?“, zeptal se. Nevěděla jsem jestli se jedná o skutečný stav mého zdraví, nebo poznal jak jsem nervózní a v rukách neustále ždímám papírový kapesník a jedná se o to, aby mně aspoň trochu uklidnil. Jeho hlas byl velmi příjemný a jeho oči vyzařovali pozitivní energii, která dokázala uklidnit i takového strašpytla, jako jsem byla já. Víte, pane doktore, já se strašně bojím. Vždy jsem se injekcím vyhýbala, ale když vidím, že už nic nepomáhá a jsem pořád unavená….potřebuji v práci fungovat a ještě zvládnout domácnost, proto jsem i přes strach svolila k těm vitamínovým injekcím. Lékař se lehce usmál a řekl, že se vůbec nemusím bát, injekce vitamínu C, sice trochu bolí, ale to, jak se mi uleví a budu mít spousty síly, za tu chvilku stojí a příští týden až přijdu na další mu dám skutečně za pravdu. V hlavě jsem měla tisíce myšlenek, ale to poslední co by mně napadalo, že se to bude muset opakovat. Myslela jsem, že to bude jen jednorázově a zase budu mít na dva roky pokoj. Mlčky jsem přikývla. „Tak se do toho dáme, ať to máte za sebou,“ pousmál se lékař. Stáhněte si kalhoty a položte se na lehátko na břicho, vitamín C se aplikuje do svalu. S těžkým srdcem jsem opustila židli, kde se mi pohodlně seděla a pomalu se přesunula k lehátku. Rozepla jsem si kalhoty a položila se na lehátko na břicho, přesně jak mi lékař řekl. Hlavu jsem si položila na složené dlaně, které se opírali o čelo a zavřela oči. Ten strach, který mne sužoval byl čím dál větší. V tiché ordinaci by byl slyšet spadnout špendlík a tak jsem zřetelně slyšela jak si lékař chystá všechny potřebné věci k aplikaci injekce. Otevírání šuplíku, šustění igelitu, jak vybaloval stříkačku a jehlu, střik desinfekce, kdy ostříkl lahvičku s tou zázračnou tekutinou. Prasknutí skleněné ampulky a jehla se stříkačkou, kterou do stříkačky natahoval vitamín. Zanedbatelné zvuky, ale pro mne v tu chvíli naprosto zřetelné. Tiše jsem tiskla nehty do složených dlaní a čekala tu chvíli, kdy ucítím desinfekci na své kůži. Všechny zvuky ustaly a já ucítila chlad na pravé půlce, jak mi lékař stříkl na kůži desinfekci. „ Tak, teď se ničeho nebojte a uvolněte se, nic to nebude“, řekl svým sametovým hlasem. Kdybych neotevřela v tu chvíli oči, asi bych si ušetřila trauma. Takhle se mému pohledu naskytl obrázek injekční stříkačky, která byla zcela naplněna tekutinou a na které byla nasazená asi 10cm jehla. Zmocnila se mne panika a celá jsem se rozklepala. To, ta celá jehla se píchá do kůže? zeptala jsem se. Ano, vitamín C se musí aplikovat do svalu, který je až pod tukovou vrstvou podkoží, proto tak dlouhá jehla, ale ničeho se nebojte, zvládnete to. Kdybych mohla, v tu chvíli bych utekla, ale se staženýma kalhotami se utíká těžko. Oči se mi začali lesknout slzami. Lékař mi pohladil po rameně a svým tichým hlasem řekl: „ Nebojte se, zvládnete to.“ a odstříkl kapku tekutiny z naplněné stříkačky. Zabořila jsem hlavu zase do dlaní, tiše polkla a čekala až ta dlouhá jehla bude pronikat mojí kůži. Celou tu dobu jsem si opakovala, že to zvládnu, ale můj mozek říkal něco jiného a strach se stupňoval. Ucítila jsem jak se jehla dostala do kontaktu s mojí kůži, zatnula zuby a pak jen cítila ostrou bolest jak jehla kůži probodla. Tak, to nejhorší máte za sebou, řekl lékař, ale mýlil se. Ostrá bolest, zmizela jak kůže už byla probodnutá a jehla pronikala hluboko do svalu. Nicméně v tu chvíli ostrou bolest vystřídal tlak, jak lékař tlačil tekutinu do mého těla. Do dlaně jsem měla zakousnuté své zuby a čekala, až ten tlak přejde, ale on se naopak zvětšoval. Bolest byla čím dál větší a já už to v tu chvíli nevydržela a z očí mi vytryskly slzy, které se mi valily po tváři. Tlak se neustále zvětšoval, jak když mi do místa vpichu někdo tlačí neskutečný kámen, který se snaží zabořit do mého těla. Slzy jsem nedokázala zadržet a brečela jsem jak malá holka. Na chvilku tlak ustál, ale záhy se vrátil a pokračoval dál. Chvílemi jsem podezřívala lékaře, že už přeci všechnu látku musím mít v sobě, ale tlak byl tak silný, že všechny myšlenky potlačil a já čekala až toto utrpení skončí. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i přes ten tlak, tu bolest jsem vzrušená. Snažila jsem se lehce nadechnout a ten pocit, který jsem doposud nezažila si prožít. To jak tlak neustále sílil a bolest byla čím dál větší, jsem najednou cítila jak vlhnu a jak je mi to vlastně příjemné. Zakousla jsem se ještě více do své dlaně, abych na sobě nenechala nic znát a užívala jsem si ten pocit. Z mého snění mně vytrhl lékařův hlas: „ A máte to za sebou, příští týden si to zopakujeme.“ Ucítila jsem opět chlad desinfekce, kterou mi ostříkl místo vpichu a nalepení náplasti na místo, kde ještě před chvíli byla zabodnutá jehla. Ležela jsem na lehátku a nechávala v sobě doznít ten nepopsatelný pocit, který jsem právě zažila. Jste v pořádku? Obával se lékař, netočí se Vám hlava, je Vám dobře. Mlčky jsem přikývla a snažila se vstát. Tak to je pro dnešek vše a příští týden na viděnou. Ano, příští týden, na viděnou, pomyslela jsem si.
