Jedna z preventivních lékařských (někdy v páté třídě) prohlídek spojená s očkováním probíhala v kabinetě přímo ve škole. Nechápu jaký to mělo smysl, neboť jindy (před tím i potom) jsme celé třída chodili do ordinace k naší dětské doktorce .
Do kabinetu jme byli posílání po skupinkách po čtyřech, zvlášť chlapci, zvlášť děvčata. V poměrně stísněném kabinetu byli, kromě naší dětské lékařky ještě dva mladí doktoři, možná medici na praxi. Všechny čtyři jsme se musely svléknou do kalhotek a čekat v tichosti na prohlídku. Podle abecedy jsem byla třetí na řadě po Pavle a Lence, před Žanetou, tak jsem nemusela v odkládání oblečení spěchat. Mikina, košilka, ponožky taky? Pavla už stála jenom v kalhotkách. No dobře, tak tedy ponožky a nakonec kalhoty. Hm, Lence už se pěkně kulatí prsa. Já zatím nic moc, stejně jako Pavla. Ale prý máme dost času. Sledovala jsem, jak se paní doktorka věnuje u dveří kabinetu Pavle, mladí doktoři se u okna bavili. Na stolku mezi nimi ležely na podnose, srovnané injekční stříkačky naplněné čirou tekutinou a žlutá lahvička s desinfekcí. Injekce nebyly velké, ale pro mě to bylo až-až.
Doktorka skončila prohlídku Pavly, a ta s očkovacím průkazem v ruce přešla kolem nás k oknu.
Zatímco doktorka vyšetřovala Lenku, sledovala jsem Pavlu, jak přistoupila poněkud nervózně ke stolu, k oběma doktorům. Jeden vzal od ní očkovací průkaz a hledal správnou stranu pro otisk razítka, druhý sebral z misky kousek gázy, přiložil ji na hrdlo žluté lahvičky, přimáčkl palcem a rychlým pohybem ruky navlhčil gázu desinfekčním roztokem. Desinfekci bylo nyní cítit i ve vzduchu. S gázou v levé ruce sebral z podnosu připravenou injekční stříkačku s již nasazenou, asi třícentimetrovou jehlou ukrytou pod plastovou krytkou. Pak oslovil nepříjemným hlasem Pavlu, aby přikročila blíže k němu a aby si stáhla si ze zadku kalhotky, "přece ji to mohlo dávno napadnout", a aby se uvolnila. Pavla, stále stojící čelem ke stolu, u jehož bočních stran seděli doktoři, udělala opatrný úkrok podél stolu a mírně se natočila zadečkem blíže k doktorovi, který ji oslovil, byla v tu chvíli bledá, ale to asi nebyla sama. Trochu spěšně stáhla bílé kalhotky ze zadečku a ty spadly až na zem. Ten co vyplňoval očkovací průkaz se natáhl a pokládá průkaz na kraj stolu, přičemž mohl vidět i to co by Pavla určitě ráda skryla, před pohledem tohoto mladého muže. Druhý doktor rychle přejel gázou po horní části zadečku a sundal kryt z jehly, přiložil jehlu k desinfikovanému proužku kůže, která se vlhce leskla proti oknu a přitlačil. Jehla mírně promáčkla kůži v místě doteku a potom se špička rychle vnořila alespoň 2 cm pod kůži. Doktor zatáhl za píst a potom vytlačil, do malého kulatého zadečku celý obsah stříkačky. Vytáhl jehlu, položil ji do větší plastové misky a znovu přetřel místo vpichu gázou. Dobrý, můžeš jít, zahuhňal ale setrval pohledem na Pavliném zadku, když se shýbla pro spadlé kalhotky.
"Další", zaslechla jsem hlas naší lékařky a pochopila, jsem že výzva je určené mně. Když jsem se mezi skříněmi kabinetu míjela s Lenkou a zahlédla její trochu vyděšený pohled, pocítila jsem závan chladu a začala mi naskakovat husí kůže. Stále jsem teď čelem do rohu vedle dveří místnosti a neviděla co se děle za mnou. Běžný postup prohlídky jsem moc nevnímala - vypláznout jazyk, hnusná dřevěná špachtle, ze které se mi vždycky natáhne, prohmatání krčních uzlin, "narovnej se, proč se hrbíš, tak je to správné", poslech chladným naslouchátkem, zepředu, pak, "otoč se", i zezadu. Při kontrole páteře "teď se pomalu ohýbej a rukama se dotkni země" jsem cítila ruku která mi lehce přejela po hrbolcích obratlů od shora dolů. Během tohoto cviku jsem letmo zahlédla rychle se dooblékavající Pavlu a za ní, u stolu, chudáka strnulou Lenku. No však mě to taky nemine, přemýšlím.
Ze zamyšlení mě vrací nečekaný dotyk na bocích na horním okraji kalhotek, dva prsty zajely pod lem a pomalu stahují kalhotky. Proč?! Kalhotky sjíždějí jenom do poloviny zadku a zkoumavé ruce se vracejí ke středu zad a opět přejíždějí po páteři až dolů k zadečku. "No! Jestli se budeš takhle hrbit?! Zatím dobré", vracím kalhotky na místo a opět se otáčím. Palce paní doktorky přejedou přes třísla. "Uvolni břicho" - ruka prohmatává břicho a prsty opět zajíždějí pod lem kalhotek, tam kde se mi začínají objevovat tmavší chloupky. "V pořádku, vem si průkaz a běž si pro včeličku - další". Zvedá oči na již oblečenou Pavlu, "běž ať pomalu příjde další skupinka!".
Míjím se se sklesle s tvářící Žanetou, v bledě modrých kalhotkách, a s o poznání veselejší Pavlou, která vyráží ke dveřím, jako by si to někdo mohl ještě rozmyslet. Vrznutí dveří, závan chladného vzduchu z chodby, ohlídnutí dozadu. Vidím zvědavý nakukující obličej procházejícího chlapce z vedlejší osmičky. Venku je přestávka, no jasně. Proč se ta koza blbá ve dveřích tak loudá?! Klep, dveře se přibouchly.
"Na co čekáš milostivá", znovu ten nepříjemný hlas doktora nalevo.
"Nic, jen..."
"Jsi nějaká bledá, no pojď, ať tady nejsme do večera. Snažím se rychle přistoupit ke stolu, ale zakopla jsem o Žanetiny přezůvky. Jsem tak strnulá, že jsem málem upadla, naštěstí jsem se zachytila za hranu skříně. Ohlížím se, na doktorově tváři mizí škodolibý úsměšek, možná se mi to zdálo, nevím. Rychle podávám očkovací průkaz a přistupuji k doktorovi nalevo, čelem ke stolu, mírně natočená zadkem k němu, jako prve Pavla. Zatím má obě ruce prázdné. Rozhlížím se. Injekční stříkačky se třpytí na kovovém podnose vedle žluté lahvičky vedle v platové misce jsou přes sebe zkřížené použité injekce. Doktor se ani nepohnul. Nejdřív mě uhání, a teď jako by čekal až kolega vyplní kolonky v průkazce, Blbec!
"To se všechny potřebujete opírat o stůl, nebo co? Nemohla bys laskavě přijít blíže, ať nemusím pořád vstávat, princezno?"
"Jak?" ptám se přihlouple. Chytá mě za ruku a přitahuje kolem stolu ke svým roztaženým kolenům v černých kalhotách, vykukujících z pod bílého pláště.
Postaví mě bokem mezi své nohy, stojím čelem k druhému doktorovi naproti, místnost mám po pravé ruce. Rukou na stole se skoro dotýkám tácu s injekcemi.
"No vidíš, že to jde", pronáší chladně. Než se stihnu vzpamatovat chytá sám za lem kalhotek a stahuje mi je ze zadku. Předek mých stehen se dotýká jeho kolena a tak se kalhotky zachytávají v polovině stehen. Bere do ruky gázu a udělá stejný, nacvičený pohyb rukou s lahvičkou desinfekce, cítím chladný dotek gázy na kůži. Desinfekce v místě doteku gázy studí. Teprve teď bere z tácku injekční stříkačku, kontroluje nasazení jehly, snímá kryt. Upřeně pozoruji hrot jehly, natáčím hlavu, jako hypnotizovaná, na stranu a sleduji, jak mírným tlakem na píst vztyčené stříkačky vytlačuje neexistující zbytky vzduchu. Na ostré špici jehly se objevuje kapka očkovací látky, ale hned stéká po jehle dolů. "Uvolni se nebo tě to bude bolet" slyším a vzápětí už cítím hrot jehly na kůži. Přenáším váhu na druhou nohu a přitom cítím jak mi kalhotky sklouzávají pomalu ke kotníkům. Čas se neskutečně táhne. Cítím tlak jehly na kůži, pak slabé neslyšitelné křupnutí a jehla je na místě. Něco se pomalu rozlévá do tkáně pod kůží. Dá se to vydržet, strach se pomalu vytrácí. Pak konečně škubnutí a jehla je venku. Nový dotek desinfekce. Vidím, že doktor odkládá stříkačku s obnaženou jehlou do misky k ostatním použitým.
Pomalu cítím úlevu, mám to za sebou. Shýbám se pro kalhotky, ale nedostatek místa mezi stolem způsobí, že si téměř sedám na vzdálenější doktorovu nohu.
"Pomalu, holka, pomalu...", říká zjevně pobaveně a na tváří mu tančí jízlivý úšklebek. Chci udělat úkrok, ale kalhotky kolem kotníků neumožňují obvyklý pohyb. Doktor mě chytá rukama za rameno, otáčí mě čelem k sobě, sám se shýbá, chytá kalhotky za lem a pomaleji, než by to bylo možné, je natahuje zpět. Jeho pohled se zastavil tam, kde mi začínají vyrůstat chloupky. Natáhne kalhotky do pasu a rukou upraví dolní lem, tak že přejede prsty vsunutými pod spodní lem od boků k rozkroku. Cítím jak špičky prstů projedou řídkým ochlupením a krátký dotek tam kde začíná má štěrbinka. Prsty mizí z pod kalhotek, ruka jemně pleskne po zadečku. „Můžeš se obléct“.
Rychle beru ze stolu očkovací průkaz a se sklopenýma očima couvám k židli s přehozeným oblečením. Rychle se oblékám. Vyměníme si pohled s Lenkou, která už stojí oblečená a čeká na mě. Žaneta pomalu přechází ke stolu, ale to už nevnímám. Jsem ráda že už to mám za sebou.
