Můj příběh se odehrál ve třetím ročníku střední školy.
Vysoká absence studentů během výuky vedla vedení školy k nařízení důsledně kontrolovat docházku a přísně trestat neomluvenou absenci. Za neomluvenou se považovala i doba strávená u lékaře, pokud lékař nepotvrdil zdravotní důvody.
V době kdy jsem podnikla onu „bezdůvodnou“ návštěvu lékaře, jsem již byla půl roku v podmínce, kvůli nějakým problémům s alkoholem ve druhém ročníku. Blížilo se čtvrtletí a druhou hodinu jsme měli psát důležitou písemku z matiky a já jsem věděla, že s tím co jsem se stihla naučit, rozhodně matikáře neohromím. Ohlásila jsem proto raději ráno vychovatelce na internátě, že je mi hodně špatně a odešla jsem místo do školy k dorostové lékařce.
Protože jsem rozhodně neměla důvod spěchat dorazila jsem do prakticky plné čekárny. Fajn, druhou hodinu nemůžu stihnout. Doktorku ukecám.
V půl jedenácté jsem byla v čekárně sama poslední. Z hovoru ostatních pacientů a konečně i z vylepené cedulky na dveřích jsem věděla, že naše doktorka se nechává z pracovních důvodů dlouhodobě zastupovat MUDr. Pavlem Velšíkem. Asi po 10 minutách osamění mě konečně pozvala sestra dále do předpokoje, zeptala se mě na důvod návštěvy, zkontrolovala pojišťovací kartičku a změřila mi tlak.
„Měla’s ráno zvýšenou teplotu?“
„Asi 38.“
„Asi?!“ pozvedla obočí
„Nooo 38,1“
„Aha“ kývla a zapsal teplotu do karty. Pak vstala, sebrala se stolu teploměr, setřepla jej a otočila se na mě, která jsem mezitím seděla na lehátku o okna: „Tak se přeměř“. Pak zkontrolovala čekárnu a s klepnutím nakoukla do ordinace.
„Mám tady poslední děvče, můžu skočit na tu poštu, než mi tam zavřou?“ Zřejmě mohla, neboť rychle posbírala ze stolu korespondenci a zmizela dveřmi do čekárny.
Přišla moje chvíle. Zkontrolovala jsem teploměr: 37,2. Co bych taky čekala? Rychle jsem zamířila k umývadlu, abych pomohla teploměru vodou. Klapla klika a já rychle zavřela kohoutek a odskočila od umývadla. Z ordinace vyšel spolu s předposledním pacientem mladý muž kolem 30 až 35 v bílé nemocniční košili a kalhotách. Sportovní postava, asi o hlavu vyšší než já. Sympaťák – ten nebude dělat problémy, ohodnotila jsem v rychlosti situaci.
„Pojďte dál – ukažte“. Sebral mi z ruky ještě vlhký teploměr, a natáhl se pro mou připravenou kartu, kterou sestra nechala položenou na kraji stolu. Posaďte se ukázal na židli vedle svého stolu u okna a sám i sedl do točivého křesílka za sůl a otevřel kartu.
„Tak copak Vám, mladá dámo, chybí ?“ zeptal se příjemným uklidňujícím, hlubokým hlasem, a zkoumal údaje v kartě. Zarazil se při pohledu na teploměr a ve mně hrklo. Kolik asi na něm je? vůbec jsem neměla čas se podívat.
Otočil se na mě a položil mi svou dlaň čelo.
„Hmmm – no dobrá, co vás trápí“, zopakoval.
„Taková nevolnost … a … celková slabost…“, pípla jsem přidušeným hlasem. bylo mi jasné, že něco není v pořádku. Teploměr se leskl na stole, ale rtuťový sloupec nebylo vidět.
„Už dlouho?“ Vzal z nádobky dřevěnou špachtli a čekal na odpověď.
„Od rána“, vypadlo ze mě a znělo to napůl jako otázka.
„Vyplázni jazyk“, přešel na tykání. Vyplázla jsem jazyk a zakuckala jsem se , když mě dřívko zadráždilo v krku. Položil špachtli a přejel bříšky prstů po krčních uzlinách.
„No dobrá ještě si tě poslechnu“, hlas už nezněl zdaleka tak příjemně, byl strohý a chladný. Jeho ruka naznačila pohybem nahoru, abych si vyhrnula oblečení. Postavila jsem se, rychle jsem rozepnula knoflíky pletené vesty a odložila ji na lehátko za sebe.
„Stačí vyhrnout“, řekl když jsem začala rozepínat knoflík u krku blůzky. “Při téhle horečce…“, dodal zlověstně. Uchopila jsem blůzku za spodní lem a vytáhla nad prsa do úrovně ramen. Stála jsem před ním, bezbranná, na pokraji pláče s rukama u ramen a lokty daleko od sebe, s holým bříškem. Podprsenka se mírně povytáhla nahoru a její tenká látka pevně přilnula k prsům. Asi nervozitou mi ztuhly prsní dvorce a bradavky a tlačily na tenkou látku podprsenky, která neuměla skrýt svůj obsah. Doktor si nasadil fonendoskop na uši a pozorně přijížděl studeným koncem naslouchátka nejdříve nad a pod košíčkem podprsenky v předu na hrudi, pak mě obešel a poslouchal i na zádech. „Dýchejte zhluboka - zadržte dech – stačí“.
Vrátil se ke stolu a odložil fonendoskop. „Lehni s na záda na lehátko, vyhrň si košili a povol trochu kalhoty“.
Přeložila jsem svetr na okraj židle a lehla na lehátko. Zatáhla jsem bříško a povolila knoflík džínsů. Zip na kalhotách jsem rozepnula si do poloviny a zahnula jsem okraje kalhot, aby mi doktor mohl vyšetřit břicho. Věděl přesně co mi je stejně, jako mi bylo jasné, že to ví…
Přistoupil a jeho prsty pomalu mačkaly břicho, jako by při tom myslel na něco jiného. Jeho prsty se dotkly lemu kalhotek zajely asi centimetr pod něj a rychle ucukly zpět.
„Myslím, že je to jasné, na čtyřicítku nevypadáš ani náhodou, krk máš čistý, dech i srdíčko naprosto v pořádku. Proč to děláš?“
„Co?“, zeptala jsem se celkem zbytečně.
„Nevidím žádný důvod, proč bych tě neměl poslat zpátky do školy. Když teda pominu tu šílenou horečku. Že by vadný teploměr?“
„Když mě pošlete zpátky poletím ze školy!“, vypadlo ze mě v návalu paniky.
„No, to přece není moje věc. Přece nejsi malé dítě, abys nepoznala, kdy ti něco je“
„Měla jsem průjem!“, vyhrkla jsem svůj poslední pokus.
Podíval se mi do dlouze do očí. Prosila jsem pohledem, slibovala v duchu. že je to naposled. Jeho pohled sklouzl po mém nataženém těle a znovu pohlédl do mých zoufalých očí. „Nemůžu se věnovat každému, komu se nechce trávit dopoledne ve škole“, zabručel, ale jeho hlas už nezněl tak chladně. Znovu se zahleděl do mých již zoufalých očí, ale už ne rozzlobeně, ale spíše se směsí zvědavostí a pochopení. „Tak průjem říkáš… Ráno?“
„Ano“ odpovídám s jiskřičkou naděje v hlase.
„Tak to bychom neměli podceňovat“ povídá již mnohem veseleji než před chvílí. „Uděláme výtěr a … no uvidíme“. Odešel ke skříňce a chvíli v ní štráchal, pak vytáhl plastovou trubičku, připomínající školní skleněnou zkumavku ve které byla na zátce připevněna jakási vatovaná tyčinka.
„Budeš muset slézt z lehátka“. Zapnula jsem kalhoty a posadila se a shodila nohy z lehátka na zem, opatrně jsem sklouzla nohama na podlahu. Studené linoleum chladilo chodidla v tenkých ponožkách.
Otoč se čelem k lehátku, povol si kalhoty a .. prádlo a vyhrň košili, ať mohu odebrat vzorky pro laborku. - Nerad bych zanedbal nějakou začínající epidemii salmonely.“
Houby salmonela, to mi bylo jasné stejně jako jemu. Dal mi šanci, ale chce něco za něco. Nebo mě chce potrestat, za mé simulantství. To se asi o něj nedovím, ptát se nebudu. Stál krok za mnou a já opět rozepínala knoflík u džín. Zip šel tentokrát dolů až na doraz a kalhoty, s mírným přidřepnutím a zavlnění pánví, sklouzly pomalu ze zadečku a klesly ke kotníkům. Zadek už chovávala pouze bílá bavlněná látka vykrajovaných kalhotek. pohlédla jsem přes rameno na doktora a ten hleděl upřeně na místo kde kalhotky vykukovaly z pod halenky. Styděla jsem se při představě , co bude následovat. Od malinka jsem chodila k lékařce, nikdy k lékaři.
Viděl že váhám. „Normálně to dělá sestra, ale když je pryč…“, slyšela jsem za zády. Je opatrný, jasně.
„To je v pořádku“, řekla jsem. Nesmí mě poslat zpátky do školy, nesmí… Kašlu na stud, kašlu na všechno…
S náhlým odhodláním jsem pozvedla halenku nad pás, zajela palci pod lem kalhotek a stahovala je pomalu ke kolenům. Zesílená látka kalhotek se v rozkroku zachytila a kalhotky se otočily „naruby“ gumička již téměř u kolen, v rozkroku však stále na svém místě. Mírný krátký úkrok nohou a kalhotky se svezly ke kotníkům, kde přistály na srolovaných džínách a jejich jemná bělostná látka ostře kontrastovala s hrubou tmavě modrou, mírně ošoupanou tkaninou džínsů.
„Ještě se předkloň a při se lokty o lehátko, nohy nech rovně natažené a uvolni se“.
Předklonila jsem se tedy tak, že jsem rukama zachytila vzdálenější okraj vyšetřovacího lehátka a klesla na lokty. Trup a nohy svíraly téměř pravý úhel. Stála jsem předehnutá se spuštěnými kalhotami s holým zadkem, vyšpuleným na mladého doktora, který se co nevidět začne zabývat mým análním otvorem. Sklonila jsem hlavu a viděla že doktor stále stojí nehybně na místě a pozoruje můj vyšpulený zadek. V této mé poloze má jako na výstavce i mou broskvičku, jemně porostlou řídkými chloupky. Nohy jsem měla blízko sebe a tak jsem doufala, že snad při jeho výšce mnoho z mé broskvičky nezahlídl. Nepředstavitelně jsem se styděla a čekala až už to budu mít za sebou.
S hlavou otočenou opačně jsem viděla, že se doktor snižuje a proceduru hodlá provést ve dřepu. Bylo mi jasné že se jeho výhled na mé intimní radikálně zlepšil. Jeho hlavu jsem přes vlastní nohy nemohla vidět, ale uvědomovala jsem si, že musí být ne dál, než půl metru od mého zadku. Uvědomila jsem na kůži opatrný dotek jeho prstů. Dotek sílil a já zřetelně cítila, jak svými prsty levé ruky roztahuje moje půlky od sebe tak, aby mi mohl zavést tyčinku do konečníku. Jeho ruka rozevírala zadek zespod a dlaň zavadila o chloupky mé broskvičky.
„Teď se uvolni a až ucítíš tlak, zkus mírně zatlačit jako při stolici, aby to nebolelo.“ Tlak prstů roztahujících můj zadek zesílil a vzápětí jsem ucítila jak se dobývá tyčinkou dovnitř. „Teď“. Pokusila jsem se zatlačit, ale už jsem cítila jak do mě tyčinka nekonečně dlouho proniká. Vata tyčinky nepříjemně, suše třela o citlivou kůži v okolí kakací dírky. Těch 15 cm tyčinky se zdálo jako 30. Už jsem konečně ucítila prsty těsně u zadečku, tlak povolil a tyčinka se začala vracet zpět. Pomalu kousek po kousku, jako by si to vychutnával. Konec tyčinky vyjel. Sláva! Prsty rozevírající zadek povolily a doktor se za mnou vztyčil.
„Děkuji. Vidíš, nebylo to tak hrozné, že?“ Myslím, že nečekal na odpověď. Rychle jsem se zvedla z potupné pozice na lehátku, sehnula se po kalhotky a rychle se snažila si je obléct a uchránit si zbytky své důstojnosti.
Opět jsem se sehnula, abych si oblékla kalhoty. Doktor, který mezitím odložil zašpuntovaný vzorek s popiskou do misky, mě zarazil: „Ještě se neoblékej, píchnu ti něco na posílení.“
„To jako myslíte injekci?“, zeptala jsem se zmateně. Injekce nesnáším od dětství, nikdy si na ně nezvyknu. Vím, že to až tak nebolí, ale je mi to nepříjemné.
„No něco na tu horečku ti přece dát musím“, usmál se.
Odkládám kalhoty na opěradlo židle a rezignovaně se opírám zadkem o okraj vyšetřovacího lehátka. Stojím opřená v halence zpod které vykukuje bílý trojúhelník kalhotek. Tím jak se vzadu opírám o stůl se mi kalhotky trochu zařezávají mezi závojíčky a uprostřed se zřetelně rýsuje rýha mojí štěrbinky. Nevadí mi to, už jen čekám, až tahle návštěva skončí, ať už to dopadne, jak to dopadne.
Doktor mezi tím vytáhl z prosklené skříňky nějakou malou skleněnou ampuli s průzračnou narůžovělou tekutinou, malou plastovou stříkačku, zabalenou jehlu, čtvereček, gázy a lahvičku s desinfekcí, vše položil na malý plastový tácek. Vytahuje injekční stříkačku z obalu, pak bere do ruky miniaturní pilníček a piluje hrdlo ampule. Lup a ampulka je otevřená. Oparně nabírá tekutinu do stříkačky, pomalu naklání ampulku a vysává pozorně tekutinu do posledního zbytku. Pak odkládá prázdnou ampuli a vytlačuje z injekce přebytek vzduchu, zatím bez jehly.
„Chceš to píchnout ve stoje nebo si raději lehneš na bříško?“ ptá se mě, zatímco vybaluje jehlu v plastové krytce a nasazuje ji na injekční stříkačku. Beze slova se otáčím a lehám na chladné vyšetřovací lehátko, ruce zkřížím pod bradu a hlavu natáčím k doktorovi, abych měla přehled. Ten ukládá připravenou injekci na tácek, bere ho se sebou a pokládá ho na stolek vedle lehátka. Uchopí gázu navlhčí ji v desinfekci a přistoupí ke středu lehátka.
„Takhle to asi nepůjde“, komentuje můj zadek chovaný pod halenkou a stále oblečené kalhotky, levou rukou sáhne ledabyle na zadek hřbetem ruky nazvedá halenku a shrnuje ji nahoru. Pak odloží gázu zpět na tácek, uchopí každou rukou na jednom boku gumičku kalhotek a s prsty vsunutými pod horní lem, mě požádá abych se trochu nadzvedla. Sotva odlepím břicho do lehátka, mírně zapřená ho kolen, cítím jak kalhotky, dnes již podruhé sklouzávají pod zadek asi do poloviny stehen.
Znovu bere navlhčenou nažloutlou gázu a potírá kůži v horní části vzdálenější půlky zadku. Pak bere do ruky injekci snímá kryt z jehly a vytlačuje ze vztyčené injekce zbytky vzduchu dokud se neobjeví na špičce jehly malá třpytivá kapička.
Sklání se, cítím dotek hrotu jehly na kůží. Tlak, mírné píchnutí a jehla vnikla do svalu. Doktor pomalu vytlačuje obsah injekce do mého zadečku. Zdá se mi, že zadek v místě vpichu mírně tuhne.
„Hotovo“, mírné zatáhnutí a jehla je opět venku. Jen ztuhnutí zůstává citelné, se rozlévá do větší plochy a zároveň zvolna slábne. Doktor znovu přejede místo po vpichu gázou. „Počkej, ještě ti na to zalepím, kdyby to snad krvácelo. Bere ze skříně balenou polštářkovou náplast a trhá papírový obal zatímco já stále ležím na lehátku s holým zadečkem, koukajícím mezi vyhrnutou halenkou a kalhotkami srolovanými někde v půlce stehen.
Doktor přistupuje a opatrně přilepuje náplast na můj, stále ještě bolavý, zadek. „Můžeš se obléct, já ti zatím vypíšu potvrzení do školy. Stačí ti to do pátku?“.
Zvedám se na lehátku do kleku. „Ano pane doktore, myslím že do pátku budu v pořádku“ oddechuji si nad tou, dnes snad první, dobrou zprávou a natahuji si kalhotky. „Děkuji“ dodávám ještě, když slézám z lehátka a beru ze židle přehozené kalhoty. Opatrně navlékám jednu, pak druhou nohavici. Zadek je ztuhlý, mám strach udělat prudší pohyb. Zadek mizí v kalhotách, zastrkávám halenku do kalhot, zapínám knoflík, zatahuji zip.
Doktor mi podává omluvenku: „kdyby se vrátila teplota, vezmi si Paralen a kdyby to snad do pátku nepřešlo, přijď se mi ještě ukázat, zintenzívníme léčbu“, usmívá se.
„Myslím, že to bude dobré“, beru ze židle vestu a couvám ke dveřím. „Ještě jednou děkuji… a nashledanou.“
„Nashledanou, mladá dámo. - Budu se těšit“ dodává a já nepochybuji, že mluví pravdu.
