Povídka, kterou jsem objevil v historii. Co vím, tak ji dlouho nikdo nepublikoval a tak mi asi ani nikdo nebude nadávat za porušení autorských práv. Tuto povídku jsem četl před mnoha lety. Zde ji předkládám po úpravách - slohových a jazykových:
Trojnásobné ponížení
Už to bylo týden, co Klára zjistila, že jí něco chybí. Za pár dní přišla na co a dnes tu seděla jen tak na posteli nahá - a rozejitá. Netrpěla nijak zvlášť, vlastně skoro vůbec, celé se to odehrálo tak chladně, jak chladně probíhal její vztah. Klárka byla docela obyčejná holka s životem, který lze nazvat obyčejným a i když se snažila "žít intenzivně", tak obyčejným i přes všechnu snahu zůstal. Asi byla někde chyba, kdyby ne, tak tu takto neseděla - teď a tady na posteli - nahá - a rozejitá.
Rekapitulovala svůj dosavadní život. S Lubošem se znali už od základky, měli společné koníčky, mnoho společných zájmů. A tak nikoho neudivilo, když spolu začali chodit. Vlastně s kým jiným než Lubošem.
Jezdili spolu na tábory, sbírali minerály, brouky, fotili. Dá se říci, že spolu dělali mnoho zajímavých věcí a vůbec se nenudili. Až před týdnem se nějak všechno Kláře rozleželo v hlavě. Třeba to že čas plyne a ona je už ve třeťáku pajdy. Nebo to, že kromě práce na své mineralogické sbírce nezná žádné vzrušení. A hlavně to, že její milostný život je omezený na jakousi vzájmenou výpomoc dvou kutilů. Byla pravda, že každé prázdniny byly okořeněny četnými výlety, častým pobytem v přírodě, táborovými ohni a večery při kytaře. Ale přesto jí něco scházelo. Něco zásadního.
Zavolala tedy kamarádku Majku na konzultaci. Když přijela Majka, byla už oblečená a věděla na co se jí zeptat. "Jo", pokyvovala hlavou Majka, mající talent každému skákat do řeči "na předsedkyni klubu důchodců máš báječnou kvalifikaci - tedy povahu."
"Co mám dělat."
"Začni užívat života."
"Jak?"
"Prostě se zamiluj."
"Jak?"
"Bože!"
Klára věděla, že Majka uhodila hřebík na hlavičku. Vlastně ještě nebyla v životě nikdy zamilovaná.
Nebo byla? Něco tam uvnitř hluboko napovídalo, že někdy snad již k něčemu takovému došlo.
"Hele" zvedla Majka obočí "je ti jasný, že pořádný zamilování to nemůže být zase nějaký táborník nebo přírodovědec nebo, no... Takhle sportovec.
"Jo, zamilovaný milionář se dvěma vysokými školami píšící čtyřverší na moji krásu, s černým páskem z karate a milující rodinou.... Kde ho vezmu?"
"No jo..."
Obě dvě pak seděli a přemýšlely, kde vzít muže snů, do kterého se Klára zamiluje.
"A mám na to...?"
"Buď zticha, máš!"
"A kde ho vzít?"
"To nevím..." "Ale víš ty co? Proč hledat mezi neexistujícími pohádkovými bytostmi? Znáš třeba bílou romanci?:
"Co to..."
"Třeba to, jak chlapi letí na sestřičky."
"Sestřičku dělat nebudu, za rok a půl končím přírodovědu na pajdě."
"No ale co obráceně? Víš, že je u nás novej mladej doktor?"
"Nebyla jsem u doktora ani nepamatuju."
"Tak vidíš, mladej a pěknej a ty o něm ani nevíš."
"Víš ty co? Já už jdu do čehokoliv, jinak se z těch stojatých vod zblázním, seznam mě s ním."
"To je řeč, akorát s tím seznámením..."
"Je zadaný?" No to právě nevím, víš já ho ani moc neznám. No budeš asi muset k doktoru..."
"Cože?" V Kláře hrklo. Dosud žila v představě, že zdravotnictví je něco, čemu se bude celý život až do pokojné a klidné smrti vyhýbat. Nechodila ani na gynekologii a hormonální antikoncepci sháněl Luboš přes přítele své sestry."
Majka šibalsky zamrkala. "Ještě to probereme" a s tím nechala Kláru opět o samotě svým představám.
Klárku na té představě chvíli něco fascinovalo, ani nevěděla co. Snad představa, že někde uvnitř se v ní prolomit ono tabu, sice myšlenka, že se ordinacím navždy bude vyhýbat. Co í na nich děsilo?
Kupodivu ne to, že se tam může dozvědět něco zlého, ale to, že v nich může být vystavena určitému
ponížení. Ale proč ta fascinace? Tušila, že se brzy stane něco, co přinese změnu v jejím životě.
Z přemýšlení jí vytrhl zvonek. Byla to Majka.
"Tak jdeme na to." Smála se na ní, jako kdyby se chystala kdovíjaká legrace.
"Počkej na co?"
"Zítra jdeš k doktorovi'"
"Proboha proč? Vždyť mi nic není'"
"Věci se mají řešit za horka! Kromě toho, pořád si ztěžuješ na bolesti zad." Majka si zatím sedla na pohovku a začala lovit cosi v tašce: "když je to mě, tak to bude tobě." Z malé hromádky oblečení oddělila dva černé hadříky a rozložila je na pohovku.
"No dobrý, Majko ale ta sukně, to myslíš vážně, Takhle krátká?"
"Ty si zrovna z těch, co si to můžou dovolit, co by za to dali jiné holky. No vážně, máš slušnou postavu, a vůbec toho nevyužíváš..."
Klára se svlékla do spodního prádla, cítila se trochu nesvá, sice před kamarádkou z dětství, ale přeci jen byla najednou svlečená před někým. Dívala se do zrcadla: opravdu, po rocích aktivního života, turistice, cyklistice apod. si neměla na nic stěžovat. Natáhla na sebe sukni. Takhle se zdála ještě kratší. Byla úzká a končila jen několik centimetrů pod zadečkem. "Smí se to vlastně nosit?¨" Napadlo jí.
"Tohle se normálně nosí." potvrdila jí Majka, jakoby četla její myšlenky, "Podívej se kolem sebe, nojo, nosí, ale jinde než na skautským táboře." Klára si mezi tím oblékla tričko a udiveně vyvalila oči "Vždyť to nemá rukávy!". Opravdu, tričko bylo na dvě úzká ramínka. Po kratším zaváháním si jej oblékla. Majka seděla proti ní na pohovce a smála se její nejistotě. Klára cítila nahotu rukou a nohou a připadala si, jako kdyby byla oblečená v plavkách. "Nemá to rukávy." podívala vyčítavě se na Majku. Majka nic neřekla a pohladila si nahá ramena, měla na sobě krátké úzké šaty na ramínka. "To je přeci Majka, ta takto chodí skoro pořád, ale tohle jsem přeci já!" "Vypadám v tom jako... dokončovala svoje úvahy nahlas. "Jako normální holka na konci dvacátého století. Podívej... kluci, to jsou takový zvířátka, vítězí u nich holky, co odhalí víc kůže. Jo, to víš, život není lehký, jestli nechceš skončit jednou jako stará skautka někde v domově důchodců sama a bez dětí, tak se musí trochu snažit. Sami kluci ti nebudou stát s kyticí před barákem, když jim neukážeš o co se mají snažit."
Majka měla pravdu. Klára cítila najednou něco, co dosud neznala. Až majka odešla, stále ještě dlouho před zrcadlem. Připadala si tom tílku a minisukni jako v plavkách. Z hlediska procent odhalené kůže nebyl zas mezi tímto outftem a jednodílnými plavkami zas takový rozdíl. Nejvíce nezvyklý pocit jí způsobovala nahá ramena. V létě nosila téměř jen košile, které si v horku rozepnula a vpředu zavázala po skautském vzoru. Tohle bylo něco úplně jiného, možná to však přišlo v pravém okamžiku, možná se něco mění...
Tím nejlepším na vysoké škole jsou prázdniny. Ráno vstala v půl osmé a s elektrizujícím pocitem v těle vyhledala ve skříni svá jediná tanga. Koupila si je nedávno, ještě kvůli Lubošovi, nakonec si je však neoblékla ani jednou. Stála v minisukni a tílku před zrcadlem, bylo jí, jako kdyby vstoupila o studené vody a nemohla se nadechnout. Tak v tomhle půjde k doktorovi. Představovala si, jak jí bude vyšetřovat. To s ním musí přeci něco udělat. Přinejmenším jí pozve na večeři...¨
Ordinace byla pár minut chůze od domu. Ani nevěděla, jak se ocitla v čekárně. Najednou měla husí kůži po celém těle. Atmosféra zdravotního zařízení jí překvapila celou intenzitou. Pak přišlo cosi jako strach. Seděla v dlouhé strohé chodbě, odkud bili pacienti zváni do ordinací. Občas se mezi některými dveřmi objevila uniformovaná sestřička a přísným hlasem vyzvala pacienty, aby jí předložili kartičku pojišťovny. Tady končila všechna legrace, chtělo se jí utéci. Typická "nemocniční vůně" znásobená typickými "nemocničními zvuky" ještě umocnili chlad, který kontrastoval s začínajícím typickým letním dnem tam venku. "Vydrž... skautka v domově důchodců" opakoval si pro sebe. Nejraději by ukryla svá nahá ramena do svetru a nohy do tepláků. Z úvah jí vytrhla sestřička: "Klárko, tebe jsem tedy neviděla!" Byla to sestřička Eva, moc hodná a moc příjemná, znala jí od malička jako sousedku. Dokonce jí občas hlídala doma. "Tak mi dej kartičku, pan doktor si tě hned vezme" mrkla na ní a zmizela za zavřenými dveřmi. Vedle Kláry seděla jedna paní a ti ostatní, převážně důchodci mířili nejspíše do ordinace na druhé straně. Přijde tedy co nevidět na řadu. Ta představa v ní vzbuzovala úzkost. Byla tak zabraná do svých pocitů, že si ani nevšimla, že se z druhé strany chodby přiblížily dvě postavy. "Proboha, to jsou Ondra a Vašek vedlejšího vchodu. Zrovna teď a tady, tyhle dvě ucha." Dvě ucha si sedli na lavičku naproti a Klára je jen tak pozdravila kývnutím. Za víc námahy ta dvě nemehla nestojí.
Pamatovala si je ještě jako puberťáky, kteří na ní z balkónu stříkali vodu. Akorát nemuseli přijít teď a sem. Neodhalila svoje nohy a ramena proto, aby se mohli dívat na její kůži právě oni. Ondra a Vašek seděli v tričkách a kraťasech na proti ní a v ruce drželi přihlášky na vysokou školu. "Pokolikáté to už zkoušejí?" Uznala pak, že ti dva jí nestojí za nějaké úvahy. Snažila se nevidět, jaké si vyměňují pohledy i když jí bylo být jasné, že vidět jí takto pro ně muselo být překvapení a že se stane nejspíše námětem jejich masturbačních fantazií na příštích pár dní. Dveře ambulance se otevřely a vyšla z nich sotva devatenáctiletá slečna. Čas utíkal neuvěřitelně pomalu. Je možné, že od té doby co přišla Klára do čekárny uplynulo sotva deset minut? Uvědomila si, že je teď na řadě a husí kůže byla opět na většině Klárčina těla. Slečna odcházející z ordinace byla oblečená podobně jako Klárka až na jiné barvy a na to, že měla tričko co se zavazuje dole za krkem a místo minisukně krátké šortky.
Procento odhalené kůže však mohlo být ještě větší než u Klárky. To jí trochu uklidnilo a dodalo odvahy. Když slečna sklidila jakousi kartičku do tašky a jala se skutečně odcházet, povšimla si Klára malé náplasti na jejím levém rameni. To v ní evokovalo další vlnu až zimničného chladu. Uvědomila si, že v ordinaci se dějí někdy věci, při jejich představě se podlamují kolena. Mimovolně se podívala na svoje levé rameno, kde se uprostřed vyjímala asi centimetrová kulatá stopa po očkování, což neuniklo naproti sedícím klukům. Najednou jí to přišlo ponižujcící, že oni dva, na rozdíl od ní, mohou vidět její jizvu po očkování, kterou snad ještě nikdo nikdy neviděl, neboť, kromě koupaliště nikdy neodhalovala ramena.
Naštvalo jí to. Odklidila vlasy z šíje a přehodila nohu přes nohu. Už tak krátká sukně odhalila její nohy téměř celé. Jen ať se podívají, puberťáci...
"Klárko pojď." Sestřička Eva přerušila puberťákům podívanou a s laskavým úsměvem jí vzala k sobě to sesterské místnosti. "No kočko, ty ses teda...." sestra Eva udělal na Klárku významný obličej a Klárka vyprskla smíchy. Projevilo se uvolnění z napětí, protože u tety Evy se cítila najednou zase jako doma.
Klárka udělala významný obličej a propnula nohy tak, jako to dělají modelky na molu a teď zas vyprskla smíchy Eva. "Já v tvým věku... jednou jsem si vzala na sebe sukni snad ještě kratší než máš ty a naše třídní mne kvůli tomu chtěla poslat domů, abych se převlékla, naštěstí na naší škole byly jenom samý holky... hele, musíš k doktorovi!" vtiskla jí do rukou kartu a otevřela dveře do ordinace.
Pan doktor byl hezký. Potichu pozdravila a pomalu si sedla na židli pro pacienty. "Ten je hezký"
honilo si jí hlavou, "a nezdvořilý" posléze, protože už nějakou dobu seděla na židli pro pacienty, pan doktor něco psal a za celou dobu na ní nepohlédl.
"Tak povídejte!" řekl poměrně strohým, ale příjemným hlasem.
"Chytla mě záda..." ani nelhala, záda jí nějakou dobu bolela.
"Máte to opakovaně?"
"Ano."
"Potíže se žaludkem?"
"Žádný."
"Alergie?"
"Žádná."
"Napíšu vám tablety, kdyby bolel žaludek, tak je přestaňte brát."
"Proboha co je tohle za doktora!" rozčílila se Klára, ale nedala na sobě nic znát. "Vždyť on mě
nevyšetřuje! A co víc, ani se přímo na mě nepodíval!" Opravdu, pan doktor seděl za stolem a vlastně nezvedl oči od stolu. Nebo aspoň ne tak, aby si toho Klára všimla. Vzal z rohu stolku trahačku receptů a začal vypisovat.
Klára rezignovaně seděla a koukala mu pod ruce. "Jsem hloupá husa, co jsem si myslela? Že přede mnou každej chlap padne na zadek? Vždyť i ty puberťáci venku věnovali víc pozornosti té očkované slečně než mě. Nemám co být naštvaná na něj, on se chová logicky, já ne. Má za den padesát pacientů, tak mladou holku s bolestí zad bude vyšetřovat."
"Bolí to docela hodně." Pronesla polohlasně. Ani nevěděla, proč, snad jen ještě naposledy upoutat
pozornost... Poprvé se na ní podíval přímo. A pak opět na stůl. "Sestřička vám píchne injekci. Když to bude pořád hodně bolet, přijdete zítra na další. Evičkóó, jednu dolmíínu!"
Klára měla pocit, jako když jí polila studená sprcha. Její dosud bezpečný svět se zhroutil. Představa o její nedotknutelnosti vzala za své. Injekce, to bylo něco, si si myslela, že už se jí nikdy nebude týkat. Měla v paměti očkování do ramene ve 13 letech, pocity omdlévání při pachu desinfekce, vykachličkované stěny suterény polikliniky a čekání na ostrý nástroj - čekání na bolesti, invazi, která musí přijít.
Dveře do místnosti sestry byly otevřené. Měla pocit, že se čas zpomalil. Z vedlejší místnosti
uslyšela nějaké zašustění. V tu chvíli jí ani nenapadlo, že samozřejmě může injekci odmítnout, že se může vymluvit třeba že je alergická nebo prostě říci, že injekci nechce. Byla fascinována jako je kořist fascinována pohledem hada. To zašustění - to sestřička vybaluje z obalu injekční stříkačku a - jehlu! Zamrazilo jí. Pomalu vstala. Doktor se jal vyhledávat cosi v telefonním seznamu a zřejmě už o "případ Klára" ztratil jakýkoliv zájem. Když se postavila - pan doktor si asi musel myslet, že jí ta záda opravdu bolí, jak pomalu vstávala, opírajíc se o stůl - uslyšela zvuk, který dokázala bezchybně interpretovat a který jí pronikl až do morku kostí. Bylo to zřetelné lupnutí otevírané ampulky.
Polkla naprázdno. Měla pocit, že jí každý sval v těle tuhne, že se nemůže ubránit. Nejraději by
utekla oknem, nebo jednoduše druhými dveřmi od doktora, v jednu chvíli o tom dokonce uvažovala. Řekne, že se jí chce strašně na toaletu a že hned přijde a pak už se tu nikdy neobjeví. Nebyla schopna myslet reálně a tak to bylo to jediné, co jí v tu chvíli napadlo. Myslela si přeci, že už nikdy žádnou injekci nedostane. Měla ještě v paměti vítězství, když jí zmatená učitelka při hromadném očkování celé třídy proti tetanu zařadila do již očkované skupiny. Pamatuje si ještě ten nepředstavitelný strach a stažení všech orgánů - tehdy se děti vzájemně strašily, jak je ta injekce ukrutně bolestivá a následně to uvolnění, když tomu nedopatřením unikla. Časem se jí pak stávalo, že si při jistých záchvěvech submisivity, které občas měla, představovala, jak by to bylo dál, kdyby se tehdy přihlásila a řekla, že ještě očkovaná nebyla. V té představě zažívala vždy zvláštní pocit lehkého mražení až vzrušení. A stejný se dostavil nyní. Zvláštní nevolnost od žaludku, která se přesouvala kamsi dolů a měnila při tom svůj charakter, jí nedovolila, aby realizovala svůj únikový plán. Pan doktor o ní již dávno ztratil zbytek zájmu a věnoval se hledání čehosi v telefonním seznamu. Ten pocit někde tam dole, zvláštní energie, napětí, vzrušení se stupňovalo s pohledem do místnosti sestry, kde Eva dokončovala přípravu injekce. "Tak pojď kočko, dáme jednu do zadečku a do půl hodiny už nebudeš vědět o nějaký bolesti." Najednou se ocitla v místnosti sestry a dveře k doktorovi již byly zavřené. Teď TO uviděla. Sestřička měla v ruce injekční stříkačku střední velikosti (ne moc velká ale nikterak malá) naplněnou přes polovinu, co však bylo naprosto fascinující byla velikost a tloušťka injekční jehly. Vždycky si
myslela, že injekce mají nepatrné malé jehličky, když viděla nějakou stříkačku tak jen v souvislosti s nějakým článkem o diabetu a to ještě hned odvracela oči. "Injekce do zadku jsou takový velký?" ještě jednou se podívala na jehlu se zeleným konusem jestli se jí nezdá. "Ty ses rozseděla viď?" došlo jí, že Eva připisuje její neschopnost pohnout se z místa bolesti zad. "Tak už pojď ať to máš za sebou." Najednou se cítila strašně nahá a odhalená v tom svém minioblečení před ostrým nemilosrdným nástrojem, nekompromisní injekce s odkrytou jehlou a pocit studu a snad i ponížení, k tomu příjemný a spásný hlas sestry Evy, ta kombinace jí způsobila znovu závrativý pocit někde v žaludku a níže. Byl to pocit, který se nedal potlačovat a který velel tělu, aby mu bylo vyhověno. Jako ochromená si stoupla ke stolu a pravou rukou vytáhla sukni až nad proužek tangových kalhotek.
Na jednou se rozletěly dveře do čekárny a do místnosti se vkymácela tlustá sestra s klíčema v jedné a papíry v druhé ruce. "Tu máš Evi poštu a stav se na jednu." "To víš, že jo Jaruš" odpověděla Eva. Když však Jaruš uviděla, že je Eva zaneprázdněna injekcí, rozhodla se, že jí poštu donese až na stůl. Doposud její mohutná postava nahrazovala zcela dveře, nyní však již byl výhled do čekárny plně odkryt. Ondra i Vašek seděli stále v čekárně tentokrát se oba dívali na odhalený zadek Kláry, div jim oči nevypadly. Klára měla pocit, že rudne. Větší ponížení si snad ani představit neuměla. Byla však stále paralizovaná. Dveře zaklaply. "Tak tanga jsme tedy v naší době neměli, ale na ty injekce jsou praktické." - poslední přerušení pocitu času, co se dá krájet byl vlídný Evy hlas. Teď už rezignovala, cosi jí vzalo sílu se vzpouzet, prostě čekala, co se stane. Představa, že ta silná jehla se jí za chvíli ponoří do hýždě a sestra jí do hloubky svalu vstříkne ten objem, jí naprosto ochromila. Každá sekunda se protahovala na hodinu a jí se ještě stačil před očima rozvinout obraz o to, jak jehla rozráží vrchní vrstvu kůže, proniká do hloubky až na fascii svalu, kterou propichuje a proniká zase dál do hloubky svalu, kde se zastaví, aby za dvě sekundy začalo proudit dutinou jehly tekutina a rozlévat se do svalové tkáně. Ucítila cosi vlhkého v horní části hýžďového svalu.
"Uvolni se." "Uvolnit se před očekáváním jehly." blesklo jí ještě hlavou. Ochromená s váznoucím dechem cítila jak se jehla blízko odhalené hýždě a jak bezbranná kůže už jen čeká na propíchnutí. V tom to bodlo. Bylo to intenzivní, ale ne tak, aby vykřikla, jen trochu zatnula pěst, ve které držela vyhrnutou sukni. Čekala, co se bude dít. Bodnutí se změnilo na pocit štípání a k tomu se přidal ještě nějaký neidentifikovatelný pocit jakoby zachvění odněkud z hloubky hýžďového svalu. Chvíli se nic nedělo. Pak přišel pocit, který zažila v životě poprvé, i když někde v hloubce paměti cosi napovídalo, že již její tělo něco podobného zažilo kdysi v hluboké minulosti - z hloubky svalu se začal ozývat jakýsi těžko identifikovatelný tlak. Kdyby nevěděla, že právě dostává injekci, myslela by si, že jí někdo tlačí něčím tupým do zadku. Byl to pocit, jako kdyby jí v hýžďovém svalu rostl a těžkl kámen.
Narůstání ustalo. Cítila přiložení tamponu. Pak se čas zase rozběhl, sestřička jí nalepila náplast na místo vpichu. Ještě se jí naskytl pohled na vyprázdněnou injekci, který jí sevřel hrdlo, když si uvědomila, že celou tu dlouhou a tlustou jehlu měla ve svalu. Pocit cizího tělesa v hýždi přetrvával Pomalu shrnula sukni a pocit uvolnění jí trochu vzpamatoval. "Tak kočko, jestli to bude furt bolet, přijdeš zítra na další." Usmála se na Evu, která si stále ještě myslela, že její paralýza je způsobena bolestí zad a věnovala jí jeden litující pohled za druhým. Vzala ze stolu kabelku a vyšla pomalu na chodbu. Snažila se nedívat na ty dva kluky a bylo jí jedno co si myslím a jaké významné pohledy si vyměňují. "Větší ponížení už být nemůže." myslela si stále a snažila se "jakoby nic" odejít. Místo vpichu injekce o sobě dávalo stále více vědět a v půlce chodby si všimla, že nevědomě kulhá. Zároveň cítila pohledy Ondry a Vaška na zádech. Snažila se tedy srovnat krok tak, aby nebylo nic poznat.
"Takové ponížení!" vydechla ještě jednou, když byla venku. Příjemný letní vzduch jí vrátil zpět do
běžných mezí uvažování. Najednou si uvědomila, že se vlastně nestalo nic zvláštního a neobvyklého. Ten doktor nebyl nezdvořilý, prostě byla jedna z těch stovek pacientů, které bolí záda. Neměl důvod jí nějak nadstandardně vyšetřovat a ona ho prostě nezaujala. Možná byl zadaný a pravděpodobně nechtěl ani flirtovat s pacientkou, aby nepřišel do řečí. Dostala injekci tak jako ostatní pacienti s potížemi zad. Možná se jí po té injekci trochu ta záda uvolní. Eva s ní měla soucit a ti kluci? No podívali se na hezkou holku... Cítila se nějak jinak než dříve. Rozhodla se, že se ještě trochu projde po městě takto oblečená. Poznala pocit, o kterých dříve nevěděla. Ani to ponížení jí nebylo již nepříjemné.
Vlastně se jí její nová role líbila...
