I.
"Myslíš, že má sny?"
Neodpověděl jsem. Lenka se ani tak neptala, spíš chtěla přerušit ticho odměřované občasným alarmem monitoru. Skláním se a porovnávám zorničky. Reakce je. Tedy i naděje. Možná.
"Jdi si chvíli odpočinout, já to tu zvládnu sama". "Díky Lenko, kdyžtak mě vzbuď, kdyby... " odvrátil jsem pohled někam. "To víš, že tě vzbudím při každé příležitosti..." "Já vím..."
Dveře od pokoje nechávám jen přivřené, dělám to tak vždycky, pokud z druhé strany není klika. Z nějakého důvodu si myslím, že mohu usnout tak, že mne sestry nebudou moci telefonem a boucháním na dveře vzbudit. Má každý, kdo dělá akutní medicínu nějakou takovou obsesi?
2.
Tisíce cvičení udělaly své. Neměnný zvyk usínání, kdy si částečně volím, co se v průběhu noci bude v mém nevědomí odehrávat, mi však tentokrát trochu vypověděl službu. Smířil jsem se s ale tím, že se dostavuje sen a poddal se mu.
Žena střední postavy, světlé možná blond vlasy. "Magdaleno!?" Něco mi zabránilo získat oční kontakt.
"Bude to trvat dlouho?" dívala se jakoby stranou.
"Ne, vlastně, to vlastně nedokážu říci, máš strach?"
"Mám."
"Magdaleno."
Dával jsem pozor, abych se nepodíval na svoje ruce, sen by mi pak nejspíše předal řízení. Mohl bych si sice dělat co bych chtěl, ale nedověděl bych se Záměr. A měl jsem podezření, že autorem Záměru, kterým se řídí tento sen, je někdo jiný než moje podvědomí. Prohlížel jsem si materiál, ze kterého jsou stěny i kostra šachty výtahu. Mohl jsem jej vidět do nejmenších detailů, cítil jsem vůni starého železa, vnímal jsem ten zvláštní nepohyblivý vzduch stárnoucího paneláku.
"Máš ještě na vybranou Magdaleno."
Magdalena se dívala někam vedle mě: "Měla jsem sen..." Páteří mi projel elektrický proud. Chvíli jako bych úplně nerozumně tomu co říká. V hlavě se mi rozezněl varovný hlas mého mistra: "Sen ve snu, to je brána do jiného světa. Skutečná průchozí brána.. Je možné projít a nevrátit se...."
"Měla jsem sen..." dívala se stále někam vedle mne. V tom snu jsem ležela v nemocnici na přístrojích. Jako bych byla svázaná, strkali do mne všechny ty hadičky, někdy to bolelo a já se nemohla pohnout. Pak mne napadlo..." odvrátila pohled někam dolů. Najednou jsme byli ve výtahu. Měl jsem pocit, že se dívá dolů skrze podlahu do bezedné výtahové šachty. "Pak mne napadlo, že se musím nechat svázat, abych se osvobodila. Zvláštní, viď?"
"Magdaleno, stačí říci že ne..."
"Zvláštní, viď?" opakovala a já litoval, že se jí ve snu nesmím dívat do očí.
Teď stisknu tento knoflík a výtah se rozjede. Tam dole čeká Magdalenu někdo, koho zná doopravdy jen ona. Někdo, kdo již léta odsává její energii a vyměňuje ji za jed chladu proudící v jejích žilách. Někde tam je také zavřené její srdce. A kdo je ten, co jej hlídá?
Stiskl jsem tlačítko.
3.
Cítím, jak se vnější prostředí mění. Do kabiny výtahu najednou dopadá světlo z okna, které tam před tím nebylo. Z tlačítka výtahu se pomalu stává klika dveří. Tisíce cvičení opět dělají své. Ze stavu probouzení se snažím nasoukat zpět do snu. Je to ale jako prolézat úzkým hrdlem nádoby. Nemám čeho se chytit. Není žádný předmět, který by ty světy spojoval. Není jiné volby, vyslovuji TO jméno. Okamžitě cítím na zádech známý dotek rukou mé ochranné astrální bytosti a vnímám, jak mne táhne dozadu. Poddávám se.
4.
Byl jsem opět ve výtahu. Stiskl jsem opět to samé tlačítko. Magdaléna stále vedle mne tak jako před tím. Kabinou otřásl tupý měkký náraz. Jako by celý dům neslyšně vydechl. Dala se do pohybu. Avšak nahoru!
"Co když..." nyní se snažila o oční kontakt, ale stačil jsem uhnout pohledem, "Co když.. to nezvládnu... co když..."
"Tak tě uspím". Vnímal jsem, jak v ruce držím kovový předmět z chirurgické oceli. Podíval jsem se na něj. Silná pružina byla natažená, ampulka na svém místě.
"Bolí to?" dívala se také.
"Ucítíš jen tupý náraz do boku." Lhal jsem. Ve skutečnosti jsem si dovedl představit ostrou bolest, kterou způsobí vystřelená jehla poté, co pronikne oblečením a pak skrze kůži.
"Dobře." narovnala se a dívala se před sebe.
Jedeme nějak dlouho, myslel jsem si. Byl jsem si ale vědom nejistého odhadu času. Magdalena stála a čekala, pomalu, velice pomalu se před námi posouvala jednotlivá patra. Z astrální praxe jsem věděl, že takové čekání se může táhnout týdny, minutu po minutě, hodinu po hodině, den po dni a přesto "na zemi" uplyne pouze pár minut.
Patro po patře se před námi posunovalo "dolů" zatímco my stoupali "nahoru". V každém patře bylo malé obdélníkové okénko, za kterým byla tma. Pak se cosi změnilo. Okno, které bylo nad našimi hlavami nebylo temné, vycházelo z něj nažloutlé umělé světlo. Podíval jsem se na Magdalenu. Stále teď těsně vedle mne a mělce ale slyšitelně oddychovala. Nedokázal jsem odhadnout, co se v ní odehrává, celá scéna se zpomalila a já jen hádal její reakce. Začala dýchat rychleji. Je jí zle nebo je to předzvěst blížícího se extatického stavu?
"Prosím!" vydechla najednou.
"Prosísííím... prossssííím, chci se vrátit tam a být spoutaná, chci tam ležet a nemoci se hnout!" To již neříkala, jednalo se o nějaký přenos myšlenek, který jsem dosud neznal. Přiložil jsme chirurgickou ocel k jejímu boku a stiskl tlačítko. Ucítil jsem zpětný náraz ampulky v ruce. Magdalena se hlasitě nadechla. Podívala se mi do očí a já její pohled poprvé zachytil. "Děkuju." Ještě pár sekund na mne visela pohledem a pak se i svezla do náručí. Zachytil jsem jí, podchytil nohy a držel. V tu chvíli se obdélníkové okno dostalo do naší úrovně. Cítil jsem tak neodolatelnou touhu se skrze něj podívat. Někdo tam byl. Někdo. Viděl jsem hlavu, začal se rýsovat obličej, který znám....
5.
To je přeci Lenka!
"Dělej, má zástavu!"
Utíkám chodbou a zastavuji se po dveře jipky, vpadnu dovnitř. "Tady to máš!" podává mi Lenka elektrody defibrilátoru. Setinu sekundy pohled na monitor.
"Dyť fibriluje"
"Ježíš no promiň, no co ti asi podávám. Dvěstě?".
"Jo! "Jdi na stranu, tak teď!" V dlani cítím zpětný náraz defibrilátoru. Stejný pocit, jako jsem měl, když... Odkdy ale elektrický defibrilátor produkuje zpětný náraz?
Křivka normálního rytmu. Lenka se snaží skrýt třes rukou. Vracím se na svůj pokoj.
6.
"Takže jsi přišla uvézt věci na pravou míru."
"Ne, přišla jsem jen..."
"Proč?" nesnažím se jí to ulehčit ani o gram.
"Vlastně jsem neměla ani chodit byla to zbytečná cesta."
Mlčím. Dneska jí to opravdu neudělám lehčí. Věnuji jí to nejdražší co na světě mám, čas.
"Zdálo se mi o tobě" chci říci, nakonec však pokračuji v mlčení. Sleduje mne a pozná, že jsem měl něco na jazyku.
Sedám si proti ní. Trochu naštvaný. Ačkoliv možná naštvaná je ona. Za tu pseudointelektuálku, kterou jsem jí nazval.
"Intelektuál je společenské zařazení, nemusí být vůbec inteligentní. Stačí, když si vezmeš brýle a knížku do ruky a prohlásíš se intelektuálem."
Už mne aspoň nechce probodnout pohledem.
"Vůle, svrchovaná vůle je dokonalá. Nepotřebuje zdůvodnění. Zdůvodňují otroci." Nechci teď dál pokračovat.
Proč jí nenabídnu trochu pohostinství - lehátko, přístroje, pár vyšetření a zákroků? Odmítla by, ale ode mne by to bylo galantní. Ale také laciné. Ví, že si to může užít v nějakém salónu. Jenže tady je jiná cenová kategorie. A také ne každý chce večeřet v grandhotelu...
Dívám se jí na kořen nosu. Je nízkotlaká? Spíš asi ano. Vnímá můj pohled a nemůže jej fixovat. Soustředí se tedy nevědomě do hypothalamu a reflexní bradykardie pomůže navodit hypnabilní stav. Pak už stačí jen...
Odvracím pohled. Byla to pro ni možná milá pozornost, ale také ... teď a v tuto chvíli laciné. Kromě toho nemám její svolení.
"Půjdu." Zvedá se. Provázím jí pohledem.
Za chvilku projde již podruhé těmito dveřmi ven a opět nebudu vědět, zda se někdy vrátí.
"Čeho jsi se vlastně tehdy bála?" Setkávám se s jejím nechápavým pohledem.
"Že by tě třeba někdo někdy doopravdy miloval?"
Odchází. Kývne hlavou a já nevím, zda na souhlas nebo na rozloučenou.
Zůstávám sám v šeřící se místnosti.
"Vlastně jsi zase nic nepochopila."
