Pavla seděla jen tak v tílku a kraťasech s ostatními dětmi na trávě na sluníčku a vychutnávala si atmosféru posledního dne tábora. Vedle ní seděl po její levé straně Radek. Byl instruktorem v táboře jako ona a zároveň zdravotníkem, i když Pavla měla někdy pochybnosti, jestli medici v prvním ročníku medicíny vůbec už něco umí. Každopádně od té doby, co jej na medicínu přijali, tvářil se jako mistr světa. Přitom jejich vztah se od té doby změnil. Měl na Pavlu vyhrazeny dvě hodiny týdně a jinak ani minutu. Zbytek času se učil. A Stejně, ty dvě hodiny, co spolu byly, zabíjel povídáním o tom, co všechno v životě dokáže a kam až se dostane. Romantické procházky večerem v parku a objímání na lavičce už se stalo minulostí. "Potřebuje hezkou holku, aby se mohl ukazovat před ostatníma. Vůbec mu na mě nezáleží." Měla špatnou náladu a vůbec neposlouchala. Mluvil Radek. Zaslechla jej jen, jak říká: "A příští rok bude pro účastníky tábora povinné očkování proti klíšťové encefalitidě. A to platí i pro instruktory." Pavle se zatmělo před očima. Ještě viděla, jak se na ní ušklíbl. "Já ho zabiju!" myslela si. "Není to můj nápad" chtěl se bránit Radek, když viděl, jak Pavla zbledla, "je to nařízení provozovatele tábora". Všichni teď hleděli na ní. Chtěla dělat, jako že nic, ale nevedlo se jí to. "Ale Pavlo, vždyť ty už očkovaná musíš být", řekla desetiletá holčička naproti ní u ukázala si na rameno. Pavla pochopila, co tím mínila. Prohlédla si svoje odhalená ramena a napočítala pět velmi výrazných očkovacích jizev. "To je proti neštovicím a tuberkulóze," řekl znalecky Radek, "injekce proti encefalitidě jizvu nezanechává." Pavla měla tmu před očima. Injekce! To nedokážu! Žádný tábor příští rok. Ne."
Děti si odešli balit věci a Pavla pořád seděla na stejném místě a hladila si nahá ramena. V hlavě si přehrávala 3 roky starou vzpomínku, když měla těžkou angínu. "Bude to chtít penicilín" řekla tehdy doktorka a jak to uslyšela sestřička, šla ke stolku a začala s něčím šustit. Pavla dostala strach. Její maminka se na ní dívala se shovívavým úsměvem. Pavla něco tušila. Podívala se na sestřičku a uviděla, jak se velká stříkačka plní bílou tekutinou. Podívala se na maminku, ta se jenom trochu násilně usmála a povídá: "bude to zadku, lehni si na lehátko a neboj se." Znovu se podívala na to, co teď sestřička držela v ruce. "To se mi do zadku přece všechno nemůže vejít! A ta jehla, takový pulec!" pomyslela si v panice. Šlo to rychle, jen, co si rozepla kalhoty a položila se na lehátko, už ucítila mokrý tampon na kůži pravého hýždě a hned zvláštní tupý pocit, jak jehla projela kůží hluboko do svalu. Chvíli nic a pak neustále se stupňující tlak uvnitř hýždě. Když byl tlak na vrcholu, zřetelně cítila vytažení jehly. "Uf!" Oddechla si "nebylo to tak hrozné, přežila jsem koňskou injekci." Pak slyšela doktorku, jak říká: "Bude na ně chodit ještě deset dní a pak dostane Pendepon."
Pavla dál seděla na louce a vzpomínala na těch dalších deset dní. Druhá injekce se dala také vydržet, byla do druhé půlky a jen trochu nepříjemnější. Třetí byla již do oblasti té první. Pavla byla byla překvapena bolestí při vpichu jehly a div nevykřikla. Pak měla zatnuté pěsti a čekala, až to skončí. Tak to bylo i v dalších dnech. Šly na ní mdloby z pachu desinfekce, nenáviděla chvilky, kdy se přiblížil čas jít do čekárny a sestřička jí zavolala jménem. Nemohla se ani podívat na stolek s nástroji a stejně slyšela, jak sestřička injekci připravuje. Jak se deset dní blížilo ke konci, měla na mysli už jen jednu věc: Pendepon! Slyšela o něm to nejhorší. Poslední den však zmobilizovala svoje síly. Vždyť už jsem jich vydržela jedenáct, tak tuhle taky. V nejhorším případě jí potečou slzy, ale nikdo kromě doktorky a sestřičky to neuvidí a ti jsou přece zvyklý. Když však přišla do ordinace, ztrnula. V ordinaci postávalo pět mediků v bílých pláštích. Jako v mrákotách si lehla na lehátko. Bolest předčila její očekávání a po tváři se jí řinuly slzy, které nešly zastavit. Když kulhala z ordinace, přísahala: "Už nikdy žádnou injekci, nikdy!".
Pavla vstala a šla si sbalit věci. Tábor končil.
Druhý den už byla z kouzelné přírody ve městě. Měla času dost. Ona sama byla přijata na vysokou teprve letos a do října času dost. Radek se pořád učil. Měl na ní vymezeny dvě hodiny ve středu. Někdy si říkala, že je to pro ní vlastně ponižující. Jí se však honila hlavou jediná věc: již nikdy řádný tábor. Byla si jistá, že na očkování nedojde. Ke všemu se ještě dozvěděla, že injekce jsou to tři, píchají se do ramene a každé tři roky následuje přeočkování. "Ano, od čeho mám Radka? On to musí nějak zařídit, nějak našvindlovat! Od toho přece chodím s medikem!" Poslední věta ji zarazila. Bylo na ní cosi pravdivého. Proč vlastně s ním chodí. Proč, když jí zanedbává, jenom se s ní před kamarádama vytahuje a jak s ní jedná. A ona? Miluje ho, nebo ji jenom fascinuje, že bude doktor? Zkusila se podívat pravdě do očí, bolestné pravdě. Sama se bojí nemoci, nemocnice a lékařů a to tolik, že potřebuje někoho, kdo jí v tomto směru ochrání. Dokonce uvažovala, že sama půjde na medicínu, ale ze střední ekonomické školy to moc dobře nejde.
Proč nechodí s nějakým studentem ekonomie, jako je ona? Měli by více témat k hovoru, třeba by jí miloval a určitě by na ni měl více času - no spíše by na ní měl alespoň nějaký čas. Šla k zrcadlu jen tak ve spodním prádle, jak chodila doma (bylo hrozné vedro) a prohlížela si svoji bezvadnou postavu. Přece by mohla s touhle vizáží mít skoro každého kluka. Kolik měla nabídek, aby šla dělat modelku! A zatím jenom Radek, Radek, Radek. Chlubit se tím, že ten rozmazlenej kluk, kterému rodiče vyšlapávají pěšinku a on se pořád jenom učí bude jednou doktor a vezme si jí. Opravdu si ji vezme? Když tak holky letěj po doktorech, bude jí věrný, až ona nebude právě nejmladší? Jeho vlastnické povaze by to moc neodpovídalo.
"Tak alespoň tohle ať mi zařídí!" zvedla telefon a zavolala Radkovi, že s ním potřebuje nutně mluvit. Radek váhavě souhlasil. Ale jenom na půl hodiny.
Vzala si na sebe krátké letní šatičky na ramínka a stoupla si v nich před zrcadlo, aby se ujistila, že v nich vyniknou její přednosti. Pozornost jí upoutali jizvy po očkování na ramenou. "Takhle velké musejí byt vidět aspoň na sto metrů." pomyslela si. Natočila se levým bokem k zrcadlu. "Ano, jsou dost nápadné, každý je na mně musí hned vidět, řekne si, hezká mladá slečna, řádně očkovaná. Zdravá, očkovaná, odčervená, jako pejsek." Zauvažovala, zda si nemá vzít přece jenom šaty s krátkým rukávem. "Proč? Nebudu přece blbnout. V tomhle horku ne. Očkování na rameni je přeci normální, má ho tam téměř každý." S touhle myšlenkou opustila byt. Cesta přes celé město městskou dopravou trvala dlouho, a ona šla pěšky, aby si uspořádala myšlenky. Stále jí však něco vrtalo hlavou. Ten Radkovo úšklebek při pomyšlení na to, že bude muset Pavla jít na injekci. "Ten hajzl to tuší, ví o mém strachu. Vlastně jsem mu to již několikrát kdysi sama naznačila! A zlomyslný, to on je. A miluje to, když má nad jiným navrch, když může vidět někoho poníženého. Už vícekrát měla dojem (a tak to asi nebyla náhoda), že se chce stát doktorem jenom kvůli představě, jak jej davy krásných slečen poníženě prosí o pomoc. Co já husa na něm vůbec vidím! Přece nemohu milovat někoho jenom proto, že bude doktor?"
Šla dál. "A dodělá tu školu vůbec, když se pořád musí tak učit?" Najednou pohár přetekl. "Kašlu na něj!" Život přede mnou, mám mnoho příležitostí poznat pravou lásku, pokud existuje. "Proč si nepřiznat, že na to mám? Třeba to bude taky doktor... zasnila se najednou. Ne, takhle to v životě asi nechodí, podle teorie pravděpodobnosti nejspíš nebude, ale vyloučit se to nedá. Nejspíš to bude nějaký ekonom nebo technik. Ale určitě bude mít nějaké kamarády doktory, co s ním studovali ma gymplu. A pak, přece si nebudu vybírat budoucího partnera podle profese, ale srdcem!" Chodila jen tak po městě a nenápadně se dívala ostatním dívkám na ramena, která měli v tomto horkém letním dni až na výjimky odhalená. Většina dívek měla nějakou jizvu po očkování dobře vidět. Alespoň jednu, nejčastěji dvě nebo tři. Počítala to. Potkala celkem stopadesát děvčat za dvě hodiny a pět tak výrazných jizev, jako má ona viděla celkem jen u šestnácti. Zkoušela uhádnout, jestli si to uvědomují, ale chovali se tak samozřejmě, jako by vůbec nevěděly, že mají na ramenou očkovací průkaz. Touto zábavnou hrou se odreagovala uvolnila. Nastoupila do tramvaje, která ji zaveze domů. Chytila se tyče a v odrazu skla pozorovala, jak k ní přistoupil hezký kluk a jelikož si myslel, že o tom neví, prohlížel si ji podrobně. V jednu chvíli zcela neomylně viděla, jak jí hledí na ramena. Podívala se do skla a trochu se natočila. I v tom špatném matném obraze ve skle byly velmi dobře vidět její stopy po očkování. Začervenala se a na příští zastávce vystoupila. "Jsem zdravá a očkovaná ty blbe!" nadávala mu bezdůvodně v duchu. Domů šla postranními uličkami až došla k paneláku, kde bydlela. "Slečno nezavírejte, svezu s vámi!" uslyšela ve výtahu. "Vám to dneska sluší", prohodil soused. Přesto, že nikdy tento starší pán nebyl dotěrný ani netaktní a věděla, že jeho slova jsou jen projevem jeho vrozené galantnosti, zmrazila ho pohledem. Nejradši by totiž v tu chvíli schovala svoje obnažená ramena za uzoučké proužky ramínek letních šatů. "Už z toho blázním" řekla si nahlas, když za sebou zavřela dveře bytu.
Večer přišel rychle a v noci se objevila noční můra. Zdálo se jí, že stojí s vedoucíma a dětmi v klubovně a u stolu někdo stojí. Také na stole měl cosi rozloženého. Budu vás muset očkovat proti klíšťové encefalitidě, řekl muž v bílém plášti. Vypadal jako soused. "Ale mám jenom jednu dávku, kterou tedy dostane jen jeden z vás." Pavla se zachumlala do bundy a schovala se za ostatní. Najednou však stála před ostatníma v ramínkových šatech z předešlého dne. "Tak pojďte slečno, vy se nebudete muset svlékat." "Soused" jí chytil za paži a natřel štiplavě páchnoucí desinfekcí rameno. Pak vzal ze stolu stříkačku, takovou z kovu a za skla, co se vyráběla dříve. "Samá jizva, není už to skoro kam píchnout." říkal a prohlížel si její levé rameno. "Dal bych vám to do pravého, tam máte jenom jednu, ale první injekce se vždy dává do levého." Při posledním slově přiblížil stříkačku naplněnou čirou tekutino ke kůži a jehlou se jí trochu dotkl. Pak ucítila, ale spíše uviděla, jak jehla projela kůží. Viděla, jak pomalu vstřikuje tekutinu pod kůži a v místě vpichu se tvoří puchýř. "Budete mít další jizvu, slečno." Viděla, jak jí padá ramínko, chtěla si ho chytit a probudila se. V ruce svírala ramínko od noční košile. Chvíli se převalovala v posteli. Rukama si pořád ohmatávala ramena, jako by se bála, že ji někdo naočkuje ve spánku. Nakonec vstala a oblékla si košili s dlouhým rukávem. Pak teprve usnula.
Ráno se probudila zpocená v košili a bylo jí pořádné horko. Ihned košili shodila a chvíli chodila po bytě nahá. Měla tu výhodu, že v bytě bydlela sama. Když se vypravovala na nákup, oblékla si tanga, minisukni, chvíli váhala a pak si přece jen vzala tričko na ramínka. "Blbá noční můra" pomyslela si. "Přece kvůli tomu nezměním způsob oblékání. Nikdy jsem se nebála odhalit." Krátká sukně a obnažená ramena pro ni byla samozřejmostí. Tričko s krátkým rukávem si brala jenom když už bylo opravdu chladno. Jinak její šatník zdobilo množství tílek, ramínkových triček a šatů. Rukávů bylo poskrovnu. Ráda ukazovala svoje tělo, věděla, že na to má. Vydala se do obchodu. Již po cestě měla však divný pocit nahoty. "Vždyť takhle chodím vždycky", utěšovala se. V samoobsluze však cítila na svých ramenou pohledy lidí. Ve frontě stál za ní starší chlap. Čekání bylo nekonečné, prodavačka jen jedna a navíc musela odběhnout, protože se rozbila kasa. Vzpomněla si na noční můru a otřásla se. Cítila, jak ji něco svědí a pálí na levém rameni a bezděky se tam poškrábala. Pak uviděla, že muž za ní ji hledí přímo ta to místo rameni. "Ne, nebudu blbnout, byla to noční můra." Ale ten chlap jí hleděl na levé rameno opět, to nebyla přece žádná halucinace. Otočila se k němu zády. Pak si ovšem vzpomněla, že má zezadu dobře viditelné dvě očkovací stopy za zadní straně ramene, nad levou lopatkou. Otočila se k něho pravým ramenem a vzpomněla si, že na pravém rameni má sice trochu menší, ale stejně pěkně výraznou jizvu. Otočila se k němu zpátky levou stranou. "Tak se teda podívej, jak jsou u nás děvčata řádně očkovaná." To co se stalo, ji polilo ledovou sprcho, muž opět zavadil zcela nepochybně o střed jejího ramene. To už to nevydržela a sama se také podívala. Vedle jedné veliké okrouhlé jizvy uprostřed ramene byla trochu menší, lehce oválná a mezi nimi - pořádně rozškrabaný pupen po štípnutí od komára. Hleděla na nějak jako hypnotizovaná. To on způsobil ten sen! "Budete nakupovat nebo si prohlížet rameno?" Řekla ji rozmrzelá prodavačka, jelikož Pavla byla už asi nějakou chvilku na řadě. Vzpamatovala se a rozhlédla se. Všichni hleděli na ni. "Tak co bude" pokračovala vzteklá a začala jí sama vyndávat zboží z košíku. Pavla s pocitem nahosti paží opustila samoobsluhu a vydala se domů.
Od toho dne Pavla svůj boj se sebou vzdala. Uběhli tři týdny a v pokračujících vedrech chodila ven v tričku s krátkým rukávem. Aby jí nebylo tak strašné vedro, pořídila si tričko sice s krátkým rukávem, zato však odhalující břicho. K tomu kraťoučkou minisukni, co končila milimetr pod zadečkem. Co se týká pohodlí, s ramínkovým tričkem se to nedalo srovnat, zvláště když na něj byla tak zvyklá. Byla polovina srpna a pomalu začala mít starosti. Že už asi nedokáže odhalit ramena na veřejnosti ji bylo jasné, zvláště po té, co se jednou vydala ven v tričku sice s krátkým rukávem, ale krátkým příliš. Když se prohlížela v zrcadle jednoho obchodu (jak to děvčata automaticky dělávají) zjistila, že ji odkrývá (nebo přesněji nezakrývá) velkou jizvu na levém rameni. Okamžitě se chytla za levé rameno a šla domů.
Doma se jí přihodila další příhoda. Nečekaně přišel na návštěvu jeden její bývalý spolužák - dostal se taky na vysokou ekonomickou a přišel se na něco zeptat. Jelikož triček s krátkým rukávem zatím moc neměla a všechny byly před vypráním, vzala si na sebe za skříně body s krátkým rukávem. Vůbec se nestarala o to, že velký výstřih body zcela odkrývá její boky, hlavně že měla zakrytá ramena. Uvědomila si to po té, co zpozorovala. že se její spolužák podivně potí a něco se mu pne v kalhotách. Jelikož jí však kromě ramen odhalení příliš nevadilo, nechala ho celé ty dvě hodiny koukat na svoje překrásné nohy a nahé boky a pak jej zmateného doprovodila až k výtahu.
Doma však chodila stále ve spodním prádle (černá tanga a sportovní podprsenka). Jednou si všimla, že začíná být na jejích pažích patrná hranice opálení pod hranicí krátkých rukávů. "o až půjdu na třeba na ples?" okamžitě to zavrhla s tím, že si bude muset pořídit jiné plesové šaty, jelikož žádné její nemají rukávy. "A co až mne tahle mánie opustí? Budu se pak mazat hnědým krémem?"
Nejdříve měla plán se jít opalovat k vodě, v plavkách by se mezi ostatníma nestyděla, ale v druhé půlce srpna po týdnech nepřestávajícího vedra byla všude voda na vyrážku. "A s vyrážkou bych pak musela k doktoru" zavrhla tuto myšlenku.
"Co na chatu rodičů?" objevil se spásný nápad. Rodiče ji používají jednou do roka, protože podnikají a nemají čas. Chata je stranou, téměř nikdo tam kolem nechodí a stejně je tam hustý plot, tam bych se mohla vysvléci a opalovat se.
Ještě ten večer si zabalila věci a ráno vyrazila. Vzala si na sebe svoji nejkratší minisukni a tričko s krátkým rukávem. Ráno sice ještě takové horko nebylo, ale ve vlaku se již trochu začínala potit. Vzpomínala na to, jak pohodlné to bylo v tílku. "Na chatě mám určitě jedno takové, co zahaluje jenom to nejnutnější a úplně odkrývá ramena" myslela si a představovala si, jaké to je, cítit vítr na nahých pažích." Zasněná si ani nevšimla, že naproti ní usedl nějaký kluk. "Je hezký" řekla si, "ale trošku starší, možná osmadvacet. Ale to by nevadilo, prstýnek nemá, radši bych si našla trochu staršího, ale zralého kluka, ne takové mladé vemeno, co mu rodiče musí vyprat a uvařit, jako Radek." Ten se jí vlastně od té doby ozval už jenom jednou, a to jí ještě sdělil, že se teď nebudou vídat, jelikož mu hoří nějaké důležité zkoušky. "Tenhle je takový jemný a vypadá inteligentně, ale není to žádný ten typ inteligenta s brejličkama. Prostě normální kluk. Co asi bude? Jemné ruce, nějaký úředník, nebo .. doktor? Tak v ordinaci takového sympatického doktora bych se asi svlékla sama." Dala si nohy přes nohu, přestože při délce její minisukně by se naprostá většina starších občanů pohoršila. Ten sympatický kluk si jí prohlížel. Snila dál, představovala si, jak se svléká v jeho ordinaci, lehá si na bílé lehátko, štiplavý pach desinfekce, sestřička s něčím šustí... brrr... mráz ji přejel po zádech. Sestřičku ne! Otevřela znovu dokořán oči. Seděl stále naproti ní a snažil se nehledět na její perfektně tvarované nohy. Vedle sebe měl batoh nejspíše s jídlem a vedle batohu ležely Učitelské noviny. "Tak tedy učitel?" pomyslela si, "přece jenom bude inteligentní" a byla tak trochu zklamaná, že vedle něj neleží nějaký lékařský časopis. "Co bych ještě od toho života nechtěla?" vynadala si v duchu.
Vystupovali oba na jedné zastávce, ale on přešel trať a šel na druhou stranu. Zamířila k chatě, která ležela trochu mimo chatovou osadu. Za ní už jen byla chaloupka staré paní Rybné a les. Ještě než odemkla chatu prohlédla si zahradu a radovala se z toho kousku malého světa, co bude mí jenom pro sebe. Rozhlédla se kolem sebe, shodila minisukni a svlékla tričko, které pak rozkošnicky hodila na zábradlí. Pak už jen sledovala, jak se tričko ze zábradlí svezlo a spadlo do nějakého sudu naplněného nejspíše dehtem. Když jej pak pomocí větvičky ze sudu vytahovala, bylo jí jasné, že je úplně zničené. "Ještě že mám v chatě svoje věci." řekla si a odemkla. Uvnitř se převlékla do bikin, vzala deku a pak se chvíli venku opalovala. Libovala si, jak je to příjemné odhalit kůži sluníčku. Pak dostala hlad. "Já věděla, že jsem na něco zapomněla", posadila se na dece, "šla jsem přes osadu a nekoupila jsem nic k obědu ani k večeři." Jelikož nevěděla, jakou tam mají otevírací dobu, rozhodla se jít ihned. V chatě otevřela šatnu a začala hledat něco na sebe. Triček tam bylo dost, ale žádné ani náznak rukávů. Dokonce našla dvoje letní šaty, ale obě na ramínka. Rukávy měl pouze jeden huňatý svetr, jaký používají eskymáci, když sami mohou říci, že u nich udeřily mrazy. Nakonec si oblékla jedno tričko s průramky a zpátky svoji minisukni. Postavila se před zrcadlo a prohlížela si svoje dokonale tvarované nohy a krásná nahá ramena. "Jestlipak se ještě před nějakým klukem někdy takhle ukážu?" přemýšlela nahlas "ano, jenom ale před tím pravým. Bude to Učitel?" zasnila se, "tomu se bych se ukázala i jinak." Pak si představovala kluka, co potkala ráno, jak přednáší dětem a ty ho poslouchají. "Co bych si asi oblékala, kdybych s tím bydlela v bytě?" vzpomněla si na návštěvu spolužáka "body, ano pořídila bych si černé body bez rukávů!" a snila o tom, jak se dotýká jejích obnažených ramen a boků. Když už se jí začínal dotýkat na ještě intimnějších místech, rozplynul se její sen... měla hlad. "Ale co teď? Kde mají naši svoje oblečení?" uvažovala. Vzpomínala si, jak na jaře, když zde byli naposled, maminka brala jejich oblečení domů k vyprání, nechávala tu jenom pár Pavly triček... ano, a vzpomněla si také, jak říkala otci: "tu košili už prát nebudu, nech ji v garáži. Pak ji rozstřiháme na hadry." Otec měl starou trampskou košili, tu kdyby si oblékla, mohla by klidně jít do osady a dokonce by byla "in". Jenže kde jsou klíče od garáže? "Smůla, mají je naši" pomyslela si sklesle "Ale stará paní Rybáková má přeci klíče od celé naší chaty, pro každý případ. "A před tou hodnou paní se přece nebudu stydět s odhalenýma rameny." Vyběhla za zahrady a po chvilce byla na místě. Otevřela dvířka její zahrady a zazvonila u dveří. Pak se stalo něco neuvěřitelného - otevřel - Učitel. "Rád tě opět vidím" řekl klidným jemným hlasem. "Nevíš prosím tě, kde je paní Rybáková?" vydala ze sebe přiškrceným hlasem a bylo jí samozřejmostí, že si tykají. Překvapením si ani nestačila uvědomit svoje úplně odhalené paže. "Babička před měsícem zemřela" řekl Učitel se smutkem v očích. Pavla stála chvíli jako omámená a pak se roztřásla v pláči. On ji zachytil do svých paží a neuvěřitelně jemně ji přitiskl k sobě. Pak s ní ještě nějakou dobu stál před chaloupkou. Spěšně se začala loučit. "A jestli nemáš dnes co k jídlu" řekl klidně, jako by bylo jeho samozřejmým uměním čtení myšlenek, "přijď na večeři. V osadě už mají stejně zavřeno." "Jak to víš, že nemám nic k jídlu?" nevycházela z údivu. "Poznám hladového člověka" smál se. "Tak za hodinu to stihnu připravit." "Ten si troufá" říkala si, když odbíhala, "je ale tak milej..."
"Dobrá, stanovím si svoje pravidla hry. On už moje ramena viděl, vezmu si tedy šaty na ramínka, stejně jiné nemám. Co když je ten pravej... Asi jo, vždyť celá hořím, když na něj myslím. Bud mít učitele, lepší než jakejkoliv nafoukanej doktor. Stejně jsou všichni doktoři namyšlený náfukové, kteří spoléhají spíš než na sebe na atraktivitu svého povolání. Je to hnus, holky na ně letí, protože je hřeje pomyšlení, jak každej zjihne, když slyší, že má za manžela lékaře. "Toho přeci můžu někdy potřebovat" myslí si každej druhej, a neuvědomí si, že ve fungujícím zdravotnictví se každému dostane stejné zaručené péče. Stejně jsem od nich označkovaná, mám na ramenou pět velkých jizev, co mi udělali doktoři. Nikdy už je nikomu kromě mého kluka neukážu." Když tak uvažovala, znovu se jí při vzpomínce na ordinaci dotkla zima. Ne, nebude tam její vysný doktor, její učitel bude čekat v čekárně. Neuvidí, jak se ona musí vysvléknout před cizím, jak je bezbranná... jak se na ní ten cizí člověk podívá pře brýle a pak řekne: "Sestro, píchněte jí Pendepon." Otřásla se. "Ne nebudu spekulovat a blbnout. Tady mám pořádného kluka, co za něco stojí. To je šance mého života. Jinak pak už zbývají jenom Ti blbečci, co se za mnou ohlížejí na ulici."
Prožila pak jeden z nejhezčích večerů svého života. Následující dny se vznášela na růžovém obláčku. On nebyl žádný takový co táhne holku hned první noc do postele, byl neuvěřitelně milý a pozorný. Jeho letmé polibky byly čím dále častější, ale s ničím na ní nepospíchal. Fascinoval jí svými vědomostmi, dovedl vyprávět o tom, jak rostliny nasávají vláhu ze země, jak se líhne motýl i jak se rodí žáby v potoce. Obdivoval jej. Nikdy si před tím nedovedla představit, že by učitel mohl mít takové znalosti - je určitě na svém místě a nejspíše učí biologii, říkala si, stále se na všechno kolem sebe ptala, co je to tam za motýla, co to tady leze za brouka - a on znal na všechno odpověď. Tak spolu strávili týden. Chodily spolu po dlouhé zahradě paní Rybákové, pak často jen v bikinách, jindy v tričku na ramínka. Byl to její týden štěstí.
Byla sobota a v pondělí mělo být prvního září a tak jí vůbec nepřekvapilo, když jej viděla poprvé trochu posmutnělého. "Budeš muset do práce, viď?" Nikdy před tím totiž nemluvili o něčem, co je za hranicemi jejich zahrady. Mlčky příkývl. "Je mi s tebou krásně" začal a ona věděla, že se v této chvíli rozhoduj o celém jejím životě. Po týdnu vzájemného oťukávání, jemných něžností a dalších pozorností se ještě nikdo z nich nevyjádřil. Odněkud věděla, že to má být muž (i když v případě Radka to byla ona). Byla připravena na všechno. I na to, že teď ji řekne, že už někoho má a ona že byla jen jeho poslední úlet. Plně se odevzdala do rukou osudu. On to nejspíše poznal, protože ji vzal kolem nahých ramen a poprvé se s ní vydal mimo zahradu. Než došli k lesu po prašné cestě, skoro nedýchala. Srdce jí bušilo a krk se svíral. "Proč si mne zavedl až sem?" zeptala se šeptem. "Tohle místo kdysi dalo směr mému životu. Když mi bylo čtrnáct, jedna tehdy šestiletá holčička si tu vymkla kotník, když se honila s pejskem. Tehdy jsem jí udělal dlahu a dopravil k rodičům. Takhle pomalu jej nikdy ještě neslyšela mluvit, vypadal, jakoby si na něco snažil usilovně vzpomenout. "A jak to ovlivnilo tvůj život?" zeptala se a stále nespouštěla zrak z jeho očí, které hleděli někam do minulosti. "Přihlásil jsem se do zdravotnickho kroužku, pak na medicínu a nyní pracuju jako lékař. Proto mám tak rád tohle místo."
Pavla popadla dech, vzpomněla si totiž, že ty učitelské noviny tam byly i před tím, než si tehdy ve vlaku. Petr (tak se doopravdy jmenoval) k ní přisedl. "Osud se naplňme" problesklo jí hlavou. Někde v dálce se ale vynořoval jiná vzpomínka, která ji naplňovala chvěním jako před bouřkou. Vzpomínala, jak, když jí bylo šest let, upadla a ošklivě si vyvrkla kotník. Muselo to být právě někde tady. Občas u lesa vídávala samotářského chlapce, který s dětmi s osady moc nekamarádil, protože tu býval jen zřídka a také byl starší. Ten chlapec jí pak tu nohu nějak ošetřil a doktor jejím rodičům řekl, že jí zachránil od velkých komplikací.
Petr ještě stále hleděl do minulosti. "Ten pes" říkala tichým hlasem a ztrácela půdu pod nohama "byl černý kokršpaněl. Měla jsem ho do svých čtrnácti let, než umřel."
Petr se na ní podíval a usmál se. "Vzpomínám si. Tak dlouho jsem na tebe musel čekat, než mi tě osud znovu přihrál. Už chci být navždy jenom s tebou." Pavle se podlomily kolena a on ji zachytil. Dlouze jí políbil a klesnul s ní do trávy, kdy zůstali spolu ještě dlouho ve vášnivém objímání a v polibcích.
Byla už neděle odpoledne a Petr jí jen tak nedbale oznámil, že se pro něj dnes zastaví rodiče a odvezou je oba do města. Jen co to dořekl, zastavil u zahrady automobil. Nebyla na to připravená a tak zbledla. "Neboj, představím tě se vší parádou" řekl Petr, když to zpozoroval. Z auta vystoupil energický otec a se širokým úsměvem se hrnul přímo k nim. Pavla si instinktivně zakryla holá ramena. Její pohyb byl však trochu nepřirozený a vnímavý Petr si toho všiml a tak udělala pohyb, jako když si z ramen odstraňuje vlasy. Když pak přišla maminka, udělala instinktivně to samé. Petr si toho opět všiml. "Moc mi poslední dobou padají vlasy." řekla, aby to vysvětlila. ˇ"Jak asi dlouho?" zeptal se Petr a ona jej poprvé uviděla jako lékaře. Ale nebylo jí to vůbec protivné. "Pár měsíců" lhala, byla jsem u kožního a nic..." vysvětloval zatímco balili věci. "Nesmí na to přijít, musím se chovat zcela přirozeně" myslela si při tom. "Jestli už jsi všechno všechno zkusila, pak se ještě dají v lékárně pořídit panthenlové tablety: pokračoval "a v nejhorším injekce" dodal pro úplnost. Pavla zbledla a brada se jí roztřásla. On to zpozoroval a napřímil se. "Nemohu mu přeci lhát, je to můj kluk, je na mé straně. Tam kde by se mi Radek začal smát, on bude mít určitě pochopení." myslela si správně. "Víš," začala nesměle, "měl bys to vědět. Já mám z injekcí panickou hrůzu, mám fobii, určitě víš lépe než já, co to je. Vím jistě, že už si zaživa žádnou nenechám dát." "Ani ode mne?" vyvedl jí Petr svým klidem ještě více z rovnováhy. "Fobie se přeci dá těžko léčit" dívala se na děj. "Jak dlouho jí máš?" zeptal se Petr. "No, narůstá to asi od dětství, ale hlavně poslední tři roky." "Tak to je ještě možnost se k tomu postavit čelem", mluvil klidně dál, v pondělí jsem poprvé po dovolené v práci, to bude shon, ale v úterý ke mě do ordinace přijdeš po pracovní době na první dávku." "A co když to nedokážu?" zeptal se a úzkostlivě čekala, co bude dál. "Tak půjdeme prostě na večeři." rozesmál se nad jejíma obavami Petr.
Večer ji a Petra odvezli rodiče do města. Petr jí doprovodil až k jejímu paneláku. Celou tu dobu byla Pavla v ramínkovém tričku a vůbec jí to nevadilo, ani když viděla, jak kolem chodí lidé. V přítomnosti Petra jí nevadilo nic, měla pocit, že jí dokonale chrání. "Tak v úterý" řekl jí na rozloučenou a spiklenecky jí pohladil po jedné půlce zadečku. Nemohla odhadnout, jestli tím pohlazením na něco nenarážel. Rozloučila se s ním a odběhla směrem ke svému domu. Obešla jeden blok navíc, aby si užila svých odhalených ramen, ale bez Petra se jí opět zmocňoval ten podivný pocit. Do schodů skoro vyběhla, zapadla do výtahu a doufala, že již nikoho nepotká. "Nedokážu to, řekla si doma, "nedokážu."
Ráno se probudila s odhodláním, že má akorát den na to, aby si nějak poradila. Musí to dokázat, neboť dříve nebo později stejně bude nějakou injekci potřebovat, přinejmenším přeočkování proti tetanu. A co když bude chtít jít Petr na ples nebo do společnosti? Nemůže přeci pořád zahalovat ramena! Vzpomněla si, že zná někoho, kdo jí možná poradí. Její bývalá vedeoucí z oddílu a dobrá kamarádka Olga. Je jí sice už 32 let, ale o to větší zkušenosti bude mít. Proč ona? Pamatovala si, že Olga nikdy nezahalovala ramena, dokud nebyl třeskutý mráz, měla spoustu stop po očkování a často hovořila o tom, že jde na injekci...
Neváhala a šla se obléci. Vzala si minisukni, černé tričko bez rukávů - zkusí to! Pak se prohlížela v zrcadle a hodnotila: perfektní nohy, štíhlá postava, tvarované boky, menší ale přece slušná prsa ... a velmi výrazné očkování. Shodila tričko bez rukávů a vzala si to s velmi krátkými rukávy, které odkrývalo jenom tu jednu největší jizvu na levém rameni. "Zkusím to" řekla si, "v tomhle tričku mohu levé rameno natočit jak budu chtít." Vydala se k Olze. Když jela tramvají stoupla si tak, aby na její levé rameno nikdo neviděl. Na chvilku jej otočila proti sklu a všimla si s uspokojením, jak se její jizva rozzářila ve světle slunce. S touhle hrou byla velmi spokojena.
Olga byla dle předpokladu doma, byla asistentka na vysoké ekonomické škole a semestr ještě nezačal. Měla na sobě šortky a tílko, Pavla na jejích ramenou napočítala šest jizev po očkování. Překvapilo jí, že Olga vypadá stále mladě, tak na osmnáct. Nikdy se jí ale ještě nezeptala, jak to dělá. Ogla ani nečekala, že se jí Pavla přijela na něco konkrétního zeptat, brala to jako jenom návštěvu kamarádky, ženské přeci drží spolu. Povídali si dlouho jen tak. "Jasně" pokračovala Pavla, "ten novej krém je dobrej, možná je to asi tajemství tvého věčného mládí" Olga trochu zpozorněla, ale snažila se to na sobě nedat znát," udržuje pěknou pokožku ... hlavně na ramenou..." jakoby náhodou si zavadila o jizvu na levém rameni a podívala se na ni, "pak máš úplně hladká ramena, až na to očkování, samozřejmě". "To mi nikdy nevadilo", pokračovala Olga "naopak jsem se nechala dvakrát píchnout proti TBC dobrovolně navíc. Očkování na rameni je estetické, jako ostřihané vlasy nebo čisté nehty, prostě to patří k vizáži civilisovaného děvčete. Teda pokud se nebojí jehly." spiklenecky na ní mrkla. Pavla si vzpomněla na svoji injekci proti TBC. Na tu první si tolik nepamatovala, to jí bylo 8 let, zato tu druhou měla v živé paměti. Tehdy byla v poslední třídě základní školy spousta očkování. Proti zarděnkám a pak spalničkám do ramene a pak jedna tetanovka do zadku, taková včelička, ale bolel po ní zadek ještě týden. Pak všem píchli do ruky nějaký diagnostický test, na základě kterého se dozvěděla, že bude přeočkována proti TBC. Byla v ordinaci sama a čekal na sestru, která přišla ze zadu se stříkačkou v ruce. Pavla tehdy vyhrnula směle rukáv trička a klidně čekala, neboť si pamatovala, že proti spalničkám a zarděnkám to nebylo zas tak hrozné. "Takhle to nepůjde, děvče, to se musí píchnout zezadu, jako nad lopatku:" Pavla tedy svlékla tričko a čekala. Na tváři měla lehký úsměv - pro ní je o hračka! Při bodnutí jí však úsměv okamžitě přešel, bolest byla tak ostrá, že zkřivila obličej a upustila tričko.
Vrátila se do reality a podívala se na Olgu. "Dostala si v životě hodně injekcí?" zeptala se jí.
"Stovky, možná tisíce" řekla znenadání Olga. "Budu Ti to vyprávět od začátku: Jako malé holka jsem trpěla alergiemi tak silnými, že desenzibilizační léčba byla pro mne nutností. Aha, ty nevíš, co je to desenzibilizační. To se prostě podávají malé dávky toho, co způsobuje alergii. Dávají se injekcemi do ramene, obden, pět měsíců v roce. Já je dostávala od svých deseti let do osmnácti. Od té doby nosím trička jenom bez rukávů. Každý druhý den jsem sedávala v čekárně v tílku a čekala, až mne pozvou dál. Pak jsem se dívala, jak se připravuje stříkačka - první roky to byli ještě ty ze skla a z kovu - díval jsem se, jak sestřička bere pinzetou ze skleněné sterilní nádobky jehlu a pinzetou ji nasazuje na stříkačku. Pak zatlačila na píst, dokud se na špičce jehly neobjevila malá třpitivá kapička. Pak mi očistila rameno a já se dívala, jak si pod šikmo směrovanou jehlou utvořil dolíček, dokud jehla nepronikla kůží. Potom už se jenom píst stříkačky pohyboval a já cítila štípání v místě vpichu. Půl hodiny jsem vždy poté čekala v čekárně a tiskla si tampon na rameno. Čekala jsem, jestli se udělá pupen. Když se udělal, a to bylo docela často, musela jsem následující dávku dostat stejnou a celá injekční kůra se prodlužovala. Znám od té doby polohu každého mateřského znaménka na svých rukou a nejmenší detaily svých jizev po očkování. Ale alergie byly čím dál tím horší. V zoufalství jsem vyhledala doktora Marka." "Počkej, toho zázračného homeopata, co nedávno umřel?" přerušila ji Pavla. "Pro někoho šarlatána, pro mne byl zázračnej" pokračoval Ogla. "On mne zachránil. Jednou jsem sebrala odvahu a zašla k němu. V té době se již hroutil můj imunitní systém a já začala mít naprosto vážné obavy a svoje zdraví snad i život. Nenáviděla jsem svoje tělo, i když z venku vypadalo pěkně, uvnitř jsem cítila, jak se hroutí. Přála jsem si zkrotit ho jako koně. Asi nevíš, že jsem tehdy jezdila na koni, trochu ze sportu, trochu z rozkoše" spiklenecky mrkla na Pavlu a jako by uhodlo, na co se chce Pavla zeptat, pokračovala: "ano z rozkoše, při jízdě jsem často prožívala orgasmus, ale to spousta žen... Představovala jsem si tehdy, jak mne doktor Marek požádá, abych si lehla na lehátko jen tak ve spodním prádle. Pak mi nařídí, abych si stáhla kalhotky a já uslyším, jak vzduchem zasviští rákoska. Budu si představovat, jak krotím svoje tělo jako neposlušného koně.
Ani jsem netušila, jak blízko skutečnosti jsem byla. Když jsem přišla k doktoru Markovi, skutečně mne požádal, abych se vysvlékla do spodního prádla. Pak mne pečlivě vyšetřil a požádal mne, abych si lehla na lehátko a stáhla si trochu kalhotky a odešel do rohu. Jako fascinovaná jsem stála uprostřed ordinace jenom ve spodním prádle a hleděla na bílé lehátko. Naskočila mi husí kůže. Pak jsem si lehla na lehátko, odhalila svoje půlky a jako omámená čekala na výprask. Doktor Marek ke mně přistoupil. Když jsem se na něj podíval, zatajil se mi dech - v ruce držel velikou stříkačku téměř celou naplněnou čirou tekutinou a opatřenou dlouhou silnou jehlou. Ta je ale koňská - blesklo mi hlavou a ihned mi došel dvojí význam toho slova. "Vydržíte to?" zeptal se doktor vlídným hlasem a já jako omámená přikývla. Cítila jsem studenou desinfekci a pak tupý pocit zabodnutí jehly, který byl vystřídán pomalu se stupňujím tlakem v místě vpichu. Doslova jsem cítila, jak mi do zadku proudí ona čirá tekutina. Představovala jsem si, jak je krocen neposlušný kůň - moje tělo, a - dostala jsem na tom bílém studeném lehátku orgasmus. Musela jsem soustředit, abych nezatnula hýžďové svaly, jelikož jsem pořád ještě dostávala injekci. Doktor moje reakce přisuzoval bolestivosti injekce, protože se mi po skončení zeptal, jestli to nebolelo. Řekla jsem mu, že to jen tlačilo a on mi sdělil, že pro dokonalý účinek by bylo dobré je dostávat každý druhý den a to po dobu nejméně jednoho roku. Řela jsem mu, že to zkusím. No a jak vidíš... Doktor Marek mne měl v péči čtrnáct let. Chodila jsem jednou nebo vícekrát týdně do ordinace. Nikdy mi nedával tabletky, říkal, že nikdy nemůže vědět, kolik z toho se vstřebá ze žaludku a on musí být přesný. Vešla jsem po každé do jeho ambulance, svlékla se v boxu do spodního prádle, i když jsem nemusela a pak jsem šla k bílému lehátku. Někdy jsem si na něl lehla jindy sedla, podle toho, kam jsem injekci dostala. Někdy to byla koňská nebo normální do zadku, někdy jen menší do ramene. Přesto, že mi už na začátku na imunologii vypisovali úmrtní list, já jsem získala neotřesitelné zdraví. A možná že vedlejším účinkem léčby bylo to, že vypadám pořád na dvacet. A také se tak cítím."
Když pak Pavla jela domů městskou dopravou, vůbec se už nesnažila natáčet svoje rameno od lidí pryč. Byla hodně zamyšlená. Druhý den odpoledne si vzala minisukni a černé tričko na tenká ramínka, svázala si vlasy do drdolu, aby ani trochu nezakrývaly ramena a vydala se do města. Venku si užívala nahosti svých paží. Asi za hodinu dorazila k Petrovo ambulanci a posadila se so čekárny. Vychutnávala si ten pocit, že je pacientem čekajícím, až bude pozván do ordinace. Připadala si hodně odhalená. Říkala si, že to je zvláštní pocit, jít na injekci v tričku bez rukávů a hladila si prstem velkou očkovací jizvu na levém rameni. Lidí před ní ubývalo. Nakonec se jí zatajil dech, když sestřička vyšla a zeptal se, s čím jde. "Jdu na injekci." řekla Pavla přidušeným hlasem. Sestřička otevřela více dveře a obrátila se na doktora. Pavla uviděla Petra. Na tváři se mu rozzářil úsměv: "pojď dál a vítej. Sestři můžete už jít domů." Vzal Pavlu kolem ramen a odvedl ji dovnitř. "Myslela jsi to vážně?" zeptal se. "Naprosto, jsem připravená" usmála se na něj. "Dobrá", řekl po chvilce váhání "dostaneš vitamínovou do zadečku." Odešel k malému stolku a chvilku tam s něčím šustil. Za chvíli se v jeho ruce objevila stříkačka a Pavla se dívala, jak se plní průzračnou tekutinou, cítila, jak instinktivně zaťala hýžďové svaly. Nakonec Petr vyměnil jehlu a trochu odstříkl. Vzal do ruky tampón s desinfekcí a otočil se k ní: "jdeme na to?". "Ano" řekla bez váhání. Podívala se na lehátko: "takhle ale ne, chci to vidět!" "Odvážná" uznal Petr "dobrá, půjdeme k zrcadlu." V jednom koutě ordinace bylo zrcadlo až na zem, Pavla si k němu stoupla a vyhrnula si minisukni. Stoupnula si tak, aby mohla všechno vidět. Petr uznal, že tanga jsou pro takovéto příležitosti velmi praktická, ani se nemusejí stahovat. Několikrát jí lehce poplácal po pravé hýždi, aby se sval prokrvil. Očistil kůži, sundal kryt z jehly a zeptal se Pavly: "můžu?" "Prosím" zašeptala Pavla a snažila se co nejvíce uvolnit pravou půlku zadečku. Když Petr lehce zabodl injekci do kůže, ucítila štípnutí, pak trochu nepříjemný pocit, jak zasunul jehlu hlouběji do svalu. Když se píst stříkačky začal pohybovat, cítila pocit lehkého naplňování svalu v místě vpichu. Nakonec píst docvakl do konce, Petr stříkačku vytáhl a přidržel tampón na zadečku. Pavla se na něj otočila a lehce ho políbila. "Jako malinká včelička? rozesmála se a vrhla se mu kolem krku. "A co bude příště? "zeptala se mezi polibky. "Tuším, že jsi říkala něco o nějakém očkování?" "Tak to abych si zase vzala tričko bez rukávů?" "To si rozhodně vem." "A co bude teď?" zeptala se a hladila si pravou hýždi. Necítila v ní bolest, jenom zvláštní pocit. "Přece ta večeře!" zasmál se Petr a vzal ji za ruku. Zamkli ordinaci a odcházeli spolu jako párek dvou hrdliček.
