"Další prosím".
Monika vstoupila do ordinace.
"Tak copak vás trápí?"
"Asi mám angínu"
"Ukažte!" Doktorka se jí podívala do krku a prohmatala krční uzliny. "Máte angínu, takže neschopnost čtrnáct dní, ležet a brát antibiotika. Napíšu vám penicilín." Začala psát recept a najednou přestala, podívala se na Moniku zkoumavý pohledem. "Nechcete raději injekce než tablety? Vypadáte docela zchváceně." Monika polkla na sucho a najednou nemohla promluvit. Sestra se otočila k ní a evidentně čekala na rozhodnutí, zda má jít připravovat penicilínovou injekci. "Nnne" vypravila ze sebe konečně. "Zkusím to raději s těma tabletama.: "Jak chcete, injekce by zabraly dříve." Doktorka pokračovala v psaní receptu. Moniku stále ještě poléval studený pot když vycházela ven. Když pak vyšla na chodník, pocítila něco, co ještě neznala. Měla v ruce recept a mířila do lékárny. Najednou si představovala, jaké by to bylo, kdyby ještě cítila v zadečku doznívající tlak injekce. Uplynulo pár týdnů. Monika vstala o něco později než obvykle. Známá bolest v krku, teplota... měla opět angínu. Trpěla na ně často, poslední měla před měsícem. Najedla se s velkým sebezapřením, zaprvé jí nechutnalo a zadruhé jí každé sousto způsobovalo v krku nepříjemnou bolest. Začala se oblékat jako ve zpomaleném filmu. Když si brala kalhotky, vzala si jako obvykle tanga. "Ty se ale asi moc k doktorce nehodí, ale co, svlékat kalhoty si nebudu... ledaže..." Polkla na sucho. Paní doktorka jí v poslední době přemlouvá, aby si nechala penicilín dávat v injekcích, že je účinnější. Monika doposud nesouhlasila. Při té myšlence cítila mrazení v zádech. Ani nevěděla proč, ale najednou nějak nechtěla, aby toto mrazení v zádech polevilo. Stála před zrcadlem v bílých tangách a bílém topu na ramínka a prohlížela svoje tělo. Našla si na své pravé hýždi místo, kam se nejčastěji dávají injekce a zatlačila na něj prstem. "takovýto dolík se udělá, když do svalu zajede injekční jehla" řekla si pološeptem. Sledovala mrazení, které v ní tato představa vyvolávala. Cítila i mírné chvění v podbřišku. "Tanga jsou ideální, pokud očekávám injekci, nebudu si muset stahovat kalhoty". Pak se trochu oklepala a oblékla se, aby mohla vyrazit k doktorce. V čekárně byla hodně nervózní. Zpočátku si nechtěla připouštět proč, ale nakonec si to sama pro sebe v duchu přeříkala. Měla nutkání. Předpokládala, že se jí doktorka opět zeptá, jestli nechce raději injekci. Nedovedla si představit, že by byla jiná varianta, než že by odmítla. Nedovedla? A co když... otřásla se zimou, když to domýšlela. A co když.... žaludek se jí zhoupnul na vodě. Co kdybych... měla pocit, že omdlí. "Co kdybych dostala injekci?" pomyslela si a málem se sesunula na podlahu. Ten pocit byl něčím magnetický. Najednou se jí ulevilo. Představovala si, jak odchází a má v sobě injekci a bylo jí tak nějak zvláštně. Tak nějak jako když udělal maturitu, nebo státnici, prostě tak nějak jako když člověk překoná sám sebe. Za chvíli přišla na řadu, jako v mrákotách absolvovala celou proceduru, kdy se jí doktorka dívala do krku a poslouchala fonendoskopem. Nakonec to přeci jenom přišlo. "Chcete tabletky nebo raději injekci". "Injekci" řekla Monika přidušeným hlasem a kolena se jí málem podlomila. "Proboha, co jsem to udělala!" začala se v panice rozhlížet kolem sebe. Sestřička byla již u pultíku a s něčím tam šustila, teď brala do ruky skleněnou ampuli a vstřikovala do ní něco, mícháním dostávala mléčně bílou tekutinu. Monice teprve teď došlo, co se stalo. Najednou jí popadla panika, chtěla utéci, ale nemohla se najednou hnout z místa, jako ve snu. "Proboha, já dostanu injekci!!! křičelo to v ní. Dívala se jako hypnotizovaná na dost velkou stříkačku, která se plnila mléčně bílou tekutinou. Najednou jí projela zvláštní vlna klidu. Pocítila, že už je čas. Cítila v zadečku takové nějaké napětí, nevěděla proč, ale přesně věděla, že injekce bude do pravé půlky. Cítila zřetelně, jak zadeček chce osvobodit z kalhot. Rozepnula si knoflíky kalhot a zadek vyklouzl ven. Nikdy v tangách ještě necítila nahost zadečku tak jako nyní. Pociťovala, jak se jí do zadečku sama nahrnuje krev. Lehla si. Vnímala, jak sestřička přišla blíž. Otočila se na ní a uviděla velkou stříkačku naplněnou bílou tekutinou s velkou jehlou. "Ta jehla je teda ale pulec" řekla si pro sebe, ale samotnou jí to už neděsilo. Hluboce a pravidelně dýchala a cítila, jak jí sestřička desinfikuje místo vpichu. "Tam tamto tedy bude" pomyslela si když přesně cítila místo, kde se jí sestřička dotýkala desinfekčním tampónkem kůže. "Tak sestři jen do toho, nešetřete mě" pomyslela si. Najednou to píchlo. Ne moc, jen to tak píchlo. Vzápětí ale pocítila, jak se cosi sune do hloubky svalu. Když už byla jehla ve svalu skoro celá, odněkud z hloubky to zabolelo, jak se sval podrážděním stáhl. "Uvolněte se slečno, nebude to tak bolet" řekla medovým hlasem sestra. Asi dvě sekundy byl klid. Pak tlak. Z hloubky svalu přicházející tlak. "Tak jestli jsou ty injekce takové, dá se to vydržet" pomyslela si. Jenže tlak se stupňoval. Teď začal být bolestivý. Musela zatnout zuby. Najednou tlak přestal stoupat. Přetrvával, ale už nestoupal. Velmi nezřetelně cítila, jak sestra vytahuje jehlu a přidržuje tampónek v místě vpichu. Monika se postavila a zapnula si kalhoty. Měla pocit že se rozjasnilo. Tlak se transformoval v lehkou bolest, která se připomínala každým pohybem, každým krokem. Poděkovala. Sestřička jí připomněla, že další injekce bude zítra ráno. Vyšla ven. Při každém kroku cítila lehkou bolest v horní části pravé hýždě.
