A je zde již dlouho neživená nostalgie. Vzpomínky na to co bývalo a bylo to dobré. Protože náš mozek má tendenci si pamatovat hlavně to pozitivní a to horší zapomínat. Kdo to má obráceně ten má depku.
Už je to 15 let, co jsem jako mladý sekundář nastoupil do nemocnice. Tehdy, ještě jako doktorand a vědec na druhý úvazek jsem si nosil domů plat menší než uklízečka. Ale nevadilo mi to. Mohl jsem dělat konečně to, co jsem tak dlouhé roky studoval.
To mne vrací ještě dále, do doby studia. Ty první roky, které jsem si tolik užíval. Tehdy byl internet v začátcích a většina informací byla v prostém textu. Pacienti byly tehdy vydáni napospas zdravotníkům, protože mohli v záplavě latinských výrazů, kterými je důležití pánové v bílých pláštích omývali, tak akorát důležitě mlčet. Dnes jsou v úplně stejné pozici, jen vzděláni internetem důležitě mluví. Ne, že by jim to bylo cokoliv platné a ne že bych viděl pacienta, kterému internetové informace něco přinesou – nesou jen zmatek, protože ty věci se dějí úplně jinak než v literatuře. To jsem odbočil.
První „klinickou“ knížku jsem si koupil na medicíně v prváku. V době, kdy jsem z kliniky neviděl ve škole vůbec nic a první tři roky trávil v laboratořích (nádherný čas) to byl můj první kontakt s tím, co se děje v těch tajemných nemocnicích z druhé strany. Uhlazený text a černobílé obrázky, pacienti s obdélníky místo očí, nástroje focené seshora… to všechno jsem si vychutnával a mazlil se s tím. To je to, co ze mne udělá mudrce s vážným pohledem, který rozhodným krokem kráčí ku pacientovi vstříc jeho prospěchu! Už pouhé vlastnictví této knihy ze mne dělalo majitele tajemných vědomostí, které jsou přístupné jen zasvěceným. Sice jsem ještě mnohému nerozuměl – co je to vlastně ta peritonitida? ale vlastnil jsem knihu. Pamatuji se, jak jsem zvažoval, zda ji otevřu v tramvaji „přede svědky“ – je to přeci jenom pro zasvěcené!
Mazlivý přístup k „těm věcem“ mi pomohl při studiu víc, než si připouštím. Dal mi možnost vyniknout nad studenty mechanicky se učícími s minimálním zájmem o obor a maximální snaživostí. Když jsem odbíhal od histologie, listoval jsem si v „Interně“ od profesora Lukla a představoval si „jaké to jednou bude“ až po zuby vyzbrojený vědomostmi budu stát před živým pacientem. Tehdy jsem poprvé pochopil, jaké je to být na „druhé straně“. Do té doby mne nemocniční prostředí naplňovalo posvátnou směsicí pocitů. A tehdy jsem začal vidět bránu do jiného světa. Do toho světa, o kterém píši svůj blog.
