Pro úspěch předminulého příspěvku a opět na přání pokračuji v tomto duchu.
Zpětnou vazbou jsem se dozvěděl, že se některým líbila představa sestřičky s dlouhýma nohama jak jakoby nic sedá ke stolu a ve svalu musí cítit ještě tlak 10 ml penicilínu. Někteří si představovali sebe v její poloze. Každopádně, úspěch krátkého příběhu byl, dle ohlasů, veliký. Co na tom zdůrazňuji: toto se skutečně stalo. A stalo se to tak, jak jsem se to snažil co nejvěrněji popsat.
Tak tedy na přání další skutečný příběh podobného rázu. Udál se před 2 lety a hlavní hrdinkou je pohledná a velmi příjemná pacientka. Viděl jsem ji opět nedávno a mimochodem trochu přibrala. V době, kdy se tento „příběh“ odehrál, měla ještě postavu tak akorát.
Ke konci ordinační doby zvoní telefon a shodou okolností je beru sám, protože sestra - už nevím co. „Pane doktore, já dneska nepřijedu na tu injekci, protože to už nestihnu domů, tak zítra.“ ˇ
„Zítra tu nebudu.“
„Aha… tak…“
„A proč nepřijedete rovnou? Ještě tu půl hodiny budu.“
„No já…mě veze mamka a … a…“
„Tak přijeďte jsem tu.“
„No já…“ „Já tě tam hodím“ slyším v autě „mamku.“
„Prostě přijeďte!“ Pokládám telefon. Nechápu a na chvíli to vypouštím z hlavy.
Je relativní klid, jak to v horkých letních měsících bývá. Sestřička odchází domů a já se chystám k odchodu. Někdo zaklepe na dveře s nápisem „neklepat.“ Otevírám a vidím pacientku, co před chvílí telefonovala. Tričko na ramínka, minisukně opravdu mini. Mnoho odhalené kůže. Už chápu, proč se chtěla před návštěvou u mne zastavit doma. Jede z koupaliště? To je jedno…
Pacientka stojí na chodbě a já pozoruji řeč její těla. Už musí na holé kůži cítit chlad klimatizované chodby, čemuž odpovídá i držení těla. Než jde dál, přejede si pravou rukou mimovolně po levé paži.
Stojí v ordinaci a očividně neví pak s rukama. Nejraději by prodloužila sukni aspoň přes polovinu stehen, zahalila nahé ruce… Zdvořilostní fráze. Pohledy mimo a mimovolně do očí. Ptám se, jak se jí daří, co škola apod.. Trochu zdržuji, úmyslně. Čekám, kdy moji zdržovací hru pochopí. Teď, teď se to stalo. Po tváři jí přelétl lehký úsměv v zákrytu se zvýšeným prokrvením pokožky obličeje. Začervenala se. Nepatrně ale jistě.
Stále stojí, zatímco připravuji stříkačku. Moji nabídku, aby se posadila, odmítla s trochu již nuceným úsměvem „to je dobrý“. Ampulka je natažená do stříkačky. Nasazuji jehlu a vytlačuji zbytky vzduchu. Letmo se podívala. Chtěně – nechtěně. Chvilku neví zase co s rukama, Určitě cítí odhalenou kůži více než jindy, její pohyby to prozrazují. Trochu zmatku – ví, že už je čas. Přejede si rukou po pásku na sukni a rozmýšlí se jinak. Ten zmatek způsobuji trochu úmyslně, stříkačka je již připravená a řečí těla jsem dal již najevo, že spěchám. Nespěchám, je to manipulace. Něco jako pobízení koně. Plán vyšel, ve spěchu, který se najednou stal jí vlastní si vyhrnuje sukni a lehá si na lehátko. „Ty boty si nechte“. Stačil jsem jí ještě říci. To již leží na lehátku s vyhrnutou minisukní, která nyní odhalila tanga. Ty už nechala natažené. Nechám jí ještě 4 sekundy na to, aby si tu polohu a pocit užila. Jestli si to skutečně užívá, nevím, ale rozhodně nevypadá, že by trpěla a kdybych věděl, že je jí to skutečně protivné, tak jsem všechno provedl „ohleduplněji“.
Přistupuji a potírám místo pod obloučkem tang desinfekcí. Pozoruji její mimovolné pohyby. Teď už ví, kam to bude. Na hýžďovém svalu vidím, jak se zkouší uvolnit. v dostávání injekcí už je zkušená, nechává si píchat vitamíny pokaždé ve zkouškovém období. Dobře vím, že tak jsem jí zachránil v prváku před vyhazovem ze školy, kdy přišla „rozhašená“ a dobře zvolená vitamínová léčba jí dodala opět psychické síly. Přikládám jehlu s naplněnou stříkačkou k její kůži. „Uvolněte se, nebojte, vždyť už to znáte.“ Někdy používám rázný švih k zabodnutí jehly do svalu, někdy ne. Tak nějak už vím, co komu více vyhovuje. Tahle pacientka má raději pomalé zapíchnutí před momentem překvapení.
Hrot jehly se dotkne kůže, zatlačím a v ruce cítím, jak jehla pronikne skrze kožní vlákna - to pacientka cítí jako píchnutí - pak projíždí podkožním tukem, to je již bez pocitu a nakonec propíchne fascii svalu, do kterého se zaboří s pocitem tupé bolesti. Jehla nyní věcí až po konus v hýžďovém svalu pacientky. Aspiruji a začínám stlačovat píst. „Co to dělá?“ ptám se starostlivě. „Tlačí“ odpovídá pacientka a statečně drží. „Tak už to je“ vytáhnu jehlu a přidržím tampon. Tisíckrát již provedeným pohybem přilepím náplast. Zvedá se, rovná si sukni a děkuje. Pár vět o škole a tak. Odchází.
Ten lehce načervenalá barva v její tváři byla tehdy evidentní. Zmýlit jsem se nemohl.
