"Napiš prosím něco konkrétního z clinicu."
"Dobře, rád, jistě, ehm... co vlastně?"
"Něco co se fakt stalo, musel jsi zažít tisíce situací..."
"Desetitisíce!"
"No tak vidíš a syslíš si to pro sebe."
"LOL"
Má pravdu. Syslím si to pro sebe. Už tedy nebudu syslit a něco sem občas hodím. S tím vědomím, že vynáším světlo z chrámu, který je většině zapovězen.
Ti, kteří čekají krásnou sestřičku se čtyřkama, jak obšťastňuje nemocného atleta v luxusním nemocničním pokoji, zatímco doktor s tváří a tělem filmové hvězdy svádí okouzlující sestřičku na svém pokoji, bude zklamán. Není to můj styl. Ne, že by se to stát nemohlo, ale já takovou situaci ještě nezažil. Můj styl je opravdovost, přesnost, důraz na detail a pozornost. Stejně tak jako obyčejný svět kolem nás skýtá mnoho poezie v nejrůznějších detailech, tak i běžná klinická praxe, běžný denní provoz má mnoho co nabídnout, a to skoro každou minutu. Pokud budete vnímat kouzlo krajiny jen při západu slunce s jasnou oblohou a příjemným jarním vánkem, moc si toho během roku neužijete. Pokud to kouzlo najdete i za deštivého podzimního odpoledne, bude mít stále co obdivovat.
--
Uvedu zde jednu událost, která se skutečně stala. Budu se snažit o přesný a 100% pravdivý popis události. Kdysi u nás na ambulanci stážovala sestřička - školačka. Musím podotknout, dle pravdy, že velice a velice atraktivního vzhledu. Měl jsem na ambulanci tedy sestřičky 2, spolu s se sestřičkou Věrkou, která tam již pracovala roky a byla tam jaksi domácí. Školačka byla mimochodem velmi šikovná a vůbec, velmi fajn.
Během její stáže se stalo, že v pondělí přišla s pořádnou angínou. Takže, ještě než jsme začali ordinovat, již jsem vypisoval recept na penicilín. "A nechceš ho píchnout?" zeptala se Věrka. Zpozorněl jsem. Chtěl jsem pozorovat, jestli bude školačka prožívat nějaký vnitřní boj. "Klidně." řekla stážistka, ještě než jsem na ní snažil zaměřit pozornost. Už nevím, jestli jsem se tehdy díval na přípravu injekčního penicilínu, ale vždycky je to stejné. Sestřička natáhne 8 ml vody pro injekce do 10 ml stříkačky, pak je vstříkne do lahvičky s bílým práškem penicilínu, zamíchá a natahuje zpět do stříkačky. Jedna kamarádka mi řekla, že když vidí ono natahování, jak se poměrně velká stříkačka plní bílou hustou tekutinou, úplně již prý cítí ten tlak v hýžďovém svalu, který bude injekce při aplikaci vytvářet. Výsledkem je pak 10 ml injekce naplněná bílou hustou tekutinou, která se navíc, oproti ostatním injekcím, a to kvůli hustotě, opatří žlutou jehlou. Zasvěcení ví, že žlutá jehla je silnější než klasické zelené nebo černé.
Přiznám se, že nevím, jestli se stážistka dívala na přípravu. Každopádně je to věc, kterou důvěrně zná, neboť již mnoho takových injekcí sama připravovala.
Tehdy jsem seděl s "holkama" na sesterně. "Tak jdeme na to" myslím, že tehdy řekla Věrka a sestřičky zmizely vedle v ordinaci. Věrka tehdy za sebou zavřela dveře.
Myslím, že to tehdy trvalo plusmínus minutu. Pak se otevřely dveře a holky se tvářily jako by se nic nestalo. Ono, tedy - se skutečně nestalo nic, co by jim stálo za řeč nebo další myšlenky. To je už jen otázka pro vás, milí čtenáři tohoto blogu: kdo z vás by v té minutě chtěl být přítomen v té místnosti vedle a jen tak se dívat, kdo by chtěl být na místě stážistky a kdo dokonce na místě sestřičky Věrky? To už ponechávám na vaší fantazii a doufám, že přání, které bylo vysloveno výše, jsem aspoň trošičku splnil...
