Sledoval jsem její chování v čekárně přes webkameru. Tohle váhání znám. Teď nepřemýšlí, jestli zaťuká, teď bojuje s tím, že odejde. Kdyby přemýšlela, jestli zaťuká, tak stojí na místě, třeba u dveří. Svým dlouhým krokem tam a zpět si udržuje prostor a rychlost k útěku.
„Půjdeš dál?“ Téměř se polekala. A to ne z náhlého otevření, ne z toho, jak jsem ihned promluvil, ale z tónu mého hlasu. To jsem ostatně chtěl.
Máme za sebou úvodní konverzaci. Mluvím na ní něžně. „Zatraceně něžně“, jak si určitě myslí ona. Sedím proti ní a sledují každý její pohyb. Každé hnutí řasou. A ona to dobře ví. Můj mozek pracuje na 100% což mi činí místy až mírně extatické potěšení.
Není ošklivá ani výrazně hezká. Světlé vlasy, drobnější postava. Štíhlá. Dobře volí slova a nepotřebuje k tomu dlouhé pauzy. Celkem tedy chytrá. Kontroluje se bez větší námahy. Je zvyklá se kontrolovat, pracuje tedy s lidmi.
Po nějaké době se začínám vyptávat na její dětství. Pomalu, opatrně. Hru pochopila rychle. Ví, že se mohu kdykoliv dotknout jejího citlivého bodu. Oba o nich víme, i když to vyřčeno nebylo. Ani naznačeno. Vyměnili jsme si před setkáním pár mailů, něco na skype, ale jenom fakt, že jsme se setkali na webu v místě věnovaném clinicu stačil k tomu, aby byla pravidla nastavena.
Ničím jsem se nedotkl ani nepřiblížil k „triggeru“ a ona to ví. Je překvapená, pozoruji mírný tremor rukou. Pro tuto chvíli to stačí, vstávám a jdu k oknu… „Docela pěkný začátek zimy, viď?“
Vím, že jsem na tom nejtenčím ledu. Jdu k oknu druhé místnosti. Mezi tím ji na sekundu zahlédnu paralelním viděním. Její držení těla je rozbité. Pochopila to všechno. Dávám jí prostor, aby mohla utéci a předpokládám, že to spíše udělá. Otáčím se a upřeně se na ni podívám. Čtu myšlenky. „Kdyby mě položil na to lehátko, vyšetřil a třeba, třeba něco dalšího, už jsem to mohla mít za sebou.“ myslí si. Vím, že si to myslí.
Magdaléna cítila, jak nevolnost trochu odeznívá. „Kdyby mě položil na to lehátko, vyšetřil a třeba, třeba něco dalšího, už jsem to mohla mít za sebou.“ pomyslela si. Místo toho zde proti ní ale sedí člověk, který chápe věci, které ona skrývá celý život před světem. Za tu krátkou dobu se ujistili, že o mnohém smýšlejí stejně. Byl to klam, indukce? Přišel okamžik, na který svým způsobem celý život čekala a teď – nebeský chorus se nerozezněl. Hodiny na zdi tikaly dál stejně jako před tím. Na sekundu zavřela a otevřela oči. Ta samá místnost, ta samá židle, ten samý upřený pohled doktora před ní. Pochopila, že se jí dívá na kořen nosu.
„Podívej, já jsem v životě silná a soběstačná. Tyhle…. tyhle věci“ - na chvíli nevěděla, kam zamířit pohled – prostředí ordinace jí teď trochu nebylo vhod – „tyhle věci mám v sobě zavřené a třeba je nikdy neotevřu. Vlastně to záleží jen na mě. A jsem smířená s tím, že to ve mně zůstane Zavřené napořád. Nic by se ani nestalo.“
Doktor teď sedí proti dní a na chvíli mění krystalicky průzračnou bdělou pozornost za jakýsi standby mód. Uvědomuje si, že přecenil její inteligenci. „Vždyť se ještě oba rozmyslíme.“ přerušil doktor ticho. Souhlasně přikývla.
„Vždyť se ještě oba rozmyslíme“ řekl jsem spíše, abych přehlušil ticho. Nesnažím se již zasáhnout do jejího myšlenkového prostoru, i když bych ještě asi mohl. Vím co potřebuji. Ona si myslí, že ví co potřebuje. Není třeba více říkat.
„Necháme si jeden na druhého kontakt a možná se někdy jeden druhému ozveme.“ vím, proč používám tuto větu. Možná z galantnosti, možná je v tom trochu cynismu a možná ze sadismu, počítám-li s rolí času a paměti. Ještě jednou si jí prohlížím: zvolila neutrální oblečení, na rozhovor se jen nedbale připravila. Sebejistá, ale asi od nějaké doby. Naučená gesta, naučené postoje. Naučená moderní filosofie. Přemýšlím, zda se mám zeptat, zda má doma televizi. Důležitý ukazatel toho, co má člověk nahráno v podprahových úrovních vědomí. Do tohoto průzkumu se však nepouštím, neboť by to mohla být zbytečně vynaložená energie. Teď je na místě se společensky rozloučit a nechat jí odejít.
Společensky se rozloučila a odchází. „Ta schůzka se neměla odehrát v ordinaci.“ Myslí si. Trochu lituje, že na sebe aspoň nenechala působit atmosféru té ordinace. Trochu si to mohla užít ještě více. Uvědomuje si, že se zde nabízelo miliardkrát více, ale v současné době je to větší dar, než je schopna unést. Když scházela po schodech dolů, začala více vnímat svět kolem sebe. Zamířila k zadnímu vchodu a čekala jí krátká cesta ven. Ještě trochu zaváhala před pokušením se projít po chodbě plné čekajících pacientů, ale odvahu nenašla. Vyšla ven a přešla na druhý chodník. Ještě na chvíli se jí zjitřily vzpomínky. Vzpomínky na roky dvojího postoje. Na jedné straně se úzkostlivě stranila jakékoliv možnosti být nebo ještě hůřeji muset být vyšetřena na něčem, co bylo bílé, sterilní, až nekompromisní a mělo něco společného s léčením. Na druhé straně opakující se chvění v podbřišku při představě, že by něco takového podstoupila. Navíc myšlenka na určité naplnění těch, právě těch uzavřených věcí v sobě, přinesla závrať. Ale to už ji pohltilo město se svým vlastním vědomím a metabolismem myšlenek.
Přešla chodník a pak mi zmizela z dohledu. Zcela běžně oblečená, zcela běžným krokem. Myslím, že se již nikdy nepotkáme. A asi je to dobře, protože čas určený k životu není nafukovací. Současná doba nás chytla do pasti, které se dá říci zdánlivá svoboda. Myslíme si, že máme život v rukách. A přeci nemůžeme vybočit mimo rámec, co nám dovolí „podmínky“ jinak hned umíráme. A přes ten lesk svobody všichni zestárnou. Čas postupně z člověka ukrajuje, a on si, zahleděn do svého ega, užívá představ, jak ten život řídí. A tak dožívá na eldéenkách, kde jej před utrpením chrání jen milosrdná demence, pokud přijde. Přitom Cesta vede jinudy. Dá se říci, že druhým směrem. Jak napsal Gustav Meyrink: „Vajroli tantra? Pouze asiaté to dokáží!“
